Už nějaký čas jsem si říkal, že psaní o jiných než čistě reálných věcech mi chybí. Chce to občas fabulovat, přikrášlovat, ohýbat si realitu nebo do ní čmárat, škrtat, obcovat s ní, hladit ji, nebo ji zavázat oči, polámat ruce a poté se s ní mazlit. Rozsekat ji na kousky, které slepím pojivem nereality. Jinými slovy, možná se tu čas od času objeví něco, co se mi vlastně nestalo. Jen jsem o tom přemýšlel. Možná se to vlastně ani nestalo. Možná se to nestalo nikomu! Nikdy…

V hlavě mu hučelo, jako kdyby ležel někde na letišti poblíž přistávajících a startujících letadel. Nacházel se přitom v baru a snažil se nevnímat okolí. V popelníku pomalu doutnala špatně zahašená cigareta a on věděl, že je přesně uprostřed mezi dvěma kocovinami. Čím více se přibližoval k zítřejší opilecké kocovině, tím méně mu vadila ta morální, která pomalu slábla.

Zvedl k ústům sklenku portského a ucítil na svých rukách krém, kterým masíroval ještě před dvěma hodinami náhodnou postelovou známost. „Jmenoval se Kuba nebo Tomáš?“, prolétlo mu hlavou. Uvědomil si, že na tom nezáleží, protože až se příště někde potkají, budou oba dva předstírat, že se nikdy neviděli. A když bude mít štěstí, skutečně na dnešní večer zapomene. I tady, sám na baru zabíjel čas zábavněji. Sex nic moc. Kafe před ním bylo vysloveně odporné. Pokec krátký a díkybohu za to. Nedokázal se bavit hadrech. Líbání měl sice rád, ale dnes si jej odpustil. Nebylo to poprvé, kdy jej milenec překvapil tím, že si sice umí vypláchnout vnitřnosti, ale táhne mu z pusy.

Vyndal kapsy u bundy papírky, papírové filtry a malou krabičku s marihuanou. Přeložil papírek, nadbytečnou část odtrhnul a prsty drtil zelenohnědou kytku na kousky, které dopadaly na papírek. Z repráků hráli Hoooverphonic skladbu Eden, za okny zářila umělá světla pouličních lamp a občas projela tramvaj. Barmani si místního štamgasta nevšímali, protože věděli, že kdyby měl chuť s nimi mluvit, tak začne první. Sroloval jointa a se zalíbením si jej prohlížel. Za chvíli se jeho morální kocovina rozplyne v obláčku kouře.

„Vzpomeň jsi, kdo jsi skutečně!“, vynořila se z hlubin podvědomí myšlenka. Přemýšlel, odkud ji vydoloval. To už někdy přece slyšel. Nebo viděl? Přemítal nad tím, kde to mohlo být. Ta věta byla zakořeněná hluboko. Musel ji vídat častěji. Reflexně žlutá, zelená, oranžová i růžová. Barva kancelářských zvýrazňovačů. Grafitti! Podchod za Národním muzeem. Tam to je! Spokojeně se usmál. Vzpomněl si. Vložil jointa do pusy, pak si zajel rukou do kapsy u kalhot a černým zapalovačem si zapálil cigaretu zapomnění. Do jeho zorného úhlu se dostal kluk s nebezpečně roztomilým úsměvem. A tak si ani neuvědomil, že selhal. Vůbec si totiž nestihl vzpomenout, kým skutečně je…