Někdy je člověk nepříjemně překvapen a zaskočen, mezi jakýma kreténama vlastně žije. A to ani nemusí být volby. Jistě, je to naše chyba, protože když to jde, tak se obklopujeme lidmi, kteří nám jsou příjemní a kteří nedělají věci, které nás bytostně vytáčí. Takže ten náraz do reality je někdy docela znát.


Doba není růžová. Alespoň co se týká bydlení na Praze 2. Teda musím říct, že je tu krásně, ale ceny nájmů vyletěly vysoko. A docela jsem se bál, že nezařízený pokoj za 9 000 korun si zájemce nenajde, byť se nachází kousek od náměstí Míru a byt je pěkný, čistý a se samostatnou ledničkou pro podnájemníka. Problém je, že kdybychom se ve stejné lokalitě chtěli stěhovat do menšího, stejně bychom zaplatili stejně (plus náklady na stěhování). Nebo se samozřejmě můžeme odstěhovat někam dál od centra a pak strávit desítky hodin měsíčně dojížděním do práce. Obava ale opadla poté, co jsem si projel inzeráty.

Prostě se s tím smiřte. Jistě, můžete bydlet i za 5 tisíc, ale asi ne v samostatném neprůchozím pokoji. Za 1+1 chtějí na Vinohradech i 16 tisíc korun a samostatný pokoj za 10 tisíc není nic neobvyklého. Už mi není pětadvacet, ale proti spolubydlení nic nemám. Jen je třeba, aby obyvatelé stejného bytu jaksi respektovali ty druhé a fongovali podle pár pravidel. Je mi již mnoho let jasné, že ani nádobí, ani toaleta se sama neumyje. A občas se musí poklidit, koupit čistící prostředky…

Na první inzerát reagovali během prvního dne 3 lidé. Prvnímu jsem slíbil prohlídku, dalším dvěma jsem oznámil, že jsou v pořadí. Dopadlo to tak, že první zájemce nás nechal čekat 4 dny s prohlídkou, než nám v den prohlídky oznámil, že má něco jiného. Prý posílal mail. Škoda, že ne na mou mailovou schránku. Oba další zájemci si samozřejmě mezitím našli něco jiného. A tak šel inzerát znovu online. Ozval se nějaký Slovák a zněl do telefonu krapet zmateně. Nedošel ani ve středu, ani ve čtvrtek na prohlídku. Musím říct, že jsem si vlastně oddechl. Protože mezitím se ozval společný kamarád mě i Kuby. Takže pořešeno jest.

Za zmínku též stojí, že z nezařízeného pokoje se stal během pár minut pokoj zařízený. Nebyl to zázrak, ale zase ta česká povaha něco domluvit a pak se na to totálně vykálet. Postel, skříň, stůl a knihovnu nabídl bývalý spolubydla zdarma za odvoz. Ozval se zájemce a v den odvozu samozřejmě nikdo nepřijel. A přidám ještě zážitek známé z Facebooku: „Když jsem nabízela věci před stěhováním do nového, tak jsem se nejednou dozvěděla, jestli bych je jako milostivě mohla dovézt (nejdále asi 50 km). Samozřejmě zadarmo a v době, kdy se to zájemci hodí. Jinak jsem prý vydřiduch…“

Já sám se považuju za asociála, za ne zcela vychovaného burana, ale vždycky mi přišlo krajně neslušné něco předdomluveného zrušit nebo to nechat vyhnít. Když mám domluvenou schůzku na prohlídku bytu a najdu jiný, dám o tom vědět. Když nemohu dojít na prohlídku, dám o tom vědět. Asi jsem na místní lidi přehnaně náročný. Nebo má prostě pravdu můj exkolega, zahraniční zpravodaj Jan Šmíd, který říká: „Francouzi si život užívají, Američané žijí moc rychle a Češi jsou zlí.„