Tak mám za sebou jak trhání poslední osmičky, tak návštěvu Brna. Jsem chudší o pár stovek, bohatější o pas a pár fotek.

Nebyly to nejsnadnější tři měsíce mého života, ale mám z větší části za sebou moje trápení se zubama. Extrakce dvou kořenů, čtyř osmiček a k tomu od ledna asi 5 nových plomb. Ještě stále mám nateklou pusu, ale už co nevidět by se mělo mé tělo po návalu antibiotik a neustálého otoku některé z části v dutině ústní, vrátit zpět do normálu. Blížící se týdenní výlet do Londýna tak beru trochu jako odměnu za všechna prožitá muka. A těšit se mohu i na brzké obnovení běhání. Je velký rozdíl, když chodíte pravidelně třikrát týdně do posilovny nebo na běhací pás a pak nemůžete, protože by to znamenalo vyšší fyzickou zátěž.

Občas cestuji zběsile. Ideální způsob pro mou osobu na cestách vypadá tak, že mám lístek v dostatečném předstihu zabookován a jsem na nádraží s minimálně 15´minutovým předstihem. Jenže mám docela problémy s pozdními příchody, takže se mi tento ideální (jsem více v klidu) způsob dopravy neděje příliš často. Obvykle to vypadá jako tuto neděli. Jel jsem poslední možnou tramvají a metrem a sotva jsem si před nádražím dal jednu cigaretu, již jsem jako jeden z posledních nastupoval. To je nejčastější varianta. Jenže existují i varianty jiné. Například, když si na cestě zpět zarezervujete jízdenku na 12:30 a máte ve svém Google Calendaru poznamenaný odjezd v 13 hodin. Pak si logicky odskočíte na kávu v nedaleké kavárně. Otevřete počítač a zjistíte, že za 8 minut vám to odjíždí. Stornovat jízdenku nemá smysl (lze pouze do 30 minut před odjezdem) a před vámi dvojka bílého, protože ač pondělí, vy máte vlastně volno (lze brát i jako doznání k alkoholismu v době oběda, pokud nejsem vázaný prací). Oželel jsem tedy 165 korun u Student Agency, dobil si kredit a udělal si rezervaci na 13:30. Ne že bych měl před výplatou peněz na zbyt (na účtě bylo myslím 288 korun), ale je to jedna z věcí, která zamrzí, ale nenaštve. Stalo se, takže co? Naštvaný se pokoušet změnit běh času nebo si prostě připustit, že tohle nepatřilo k vašim plánovacím majstrštykům a zkusit být milý na lidi okolo. Třeba servírku, která v kavárně Tungsram byla milá a přátelská, protože ji práce asi bavila.

Ano, zřejmě občanka nebyla zárukou dospělosti. K mnohým věcem se člověk dopracovává daleko, daleko později. A protože se snažím vnímat realitu podle prožitých věcí, nemám žádný důvod se domnívat, že podobně se nebudu cítit třeba za dalších dvacet let. Lidská osobnost se dokáže měnit. Alespoň já to tak skrze sebe vidím. Čím jsem starší, tím méně mám chuť hledat na všem jen ty negativní věci. Ne že bych občas nevyplodil čistokrevný hejt, nicméně ty pozitivní věci přece nelze vyfiltrovat a předstírat, že neexistují. Jasně, ne každá prodavačka nebo osoba za barem na vás bude milá. Ale jsou takoví optimističtí lidé, kteří dokáží šířit dobrou náladu mezi všechny. Tu schopnost má každý, stačí chtít. Slibuji, že se budu snažit více chtít.

Nuže takové byly mé poslední tři dny. Rodina je v pořádku, kocour se nejdříve lísal a dokonce vrněl když jsem jej hladil, načež mu zase přeskočilo a najel do normálních kolejí, tudíž na mně syčel, vrčel a občas se pokusil drápnout. Párkrát mi docela nahnal, když se bezdůvodně ohnal ve chvílí, kdy jsem šel kolem. Domů jsem přivezl prázdné album na rodinné fotky a ze Zbýšova si naopak odvezl několik fotek z poslední doby a z Rosic nový pas. Dnes mi začal pracovní týden. Odstartovala jej ráno kontrola u zubaře, následovala poté zkrácená směna na Radiožurnálu a v dalších dnech budu v práci skoro víc jak doma. Trochu mi to koliduje s víkendovými plány, ale ještě je doladíme. V sobotu se mimo práci pokusím nějak hezky nafotit pražský Prague Pride a podobná synchronizace mě čeká v neděli, kdy mám službu a zároveň se ve Zbýšově křtí dcera mého bratra. Takže cestu Praha-Brno-Zbýšov-Brno-Praha si zopakuji znovu a ještě rychleji.

P.S. K pochodu gayů v Praze (Prague Pride) jsem se vyjádřil kolegyni i v rádiu. Pokud nepoznáváte po hlase, pak potvrzuji, že ten tajemný Míla (33) jsem já.