Můj expřítel to nedávno označil jako fakt, že jsem dospěl. Skoro se bojím, že měl minimálně částečně pravdu. Věřím tomu co dělám a jsem rozhodnější. Možná jsem jen srovnanější sám se sebou. I kdyby. Funguje to. Usmívám se.

V práci jsem zůstal pozitivně naladěn. Vlastně možná ještě víc než po prvním dni. Na pracovní poradě jsem si podal ruku s Martinem Veselovským a po ní se pomalu začal nořit do některých pracovních výzev. Asi jich nebude málo. Za první týden jsem absolvoval a absolvuji více porad než za poslední rok. Jenže čím víc se nořím do hlubin Českého rozhlasu, tím více se… …zamilovávám.

Nejen během pracovní doby poslouchám vysílání Radiožurnálu a dospěl jsem ke dvěma závěrům. Zaprvé pokud vezmu v úvahu, že se tato stanice musí zavděčit opravdu rozličným lidem, ideálně všem, není její hudební dramaturgie ani zdaleka tak špatná, jak se říká. Ano, těch ultramoderních hudebních novinek tam není tolik. Na stranu druhou jsem už ve vysílání slyšel jak Skyfall od Adele, tak Candy od Robbieho Williamse nebo třeba Mandrage či Charlie Straight. Neslyšel jsem ani Michala Davida, ani Helenu Vondráčkovou, ani Kabáty. Možná na ně přijde řada, ale opravdu otravných songů jsem zatím slyšel málo. Nebudu zastírat, že jsem překvapen. Tou druhou věcí, kterou jsem nečekal, bylo mluvené slovo, respektive projev moderátorů. Narozdíl od ukřičených moderátorů komerčních stanic nebo jejich prvoplánových vtípků totiž zdejší moderátoři umí pobavit tak nějak kultivovaněji. Hrají si se slovíčky. Srovnávat Radiožurnál s tím, co jsem doposud poslouchal, je nemilosrdné. Pro konkurenci. Vidím v tom zhruba stejnou analogii jako srovnávat český překlad Terryho Pratchetta s četbou manuálu k mikrovlnné troubě. Ačkoli jsem poslední týdny poslouchal tuto stanici z čistě studijních důvodů, začal jsem ji nyní poslouchat i doma. Možná je to jen profesionální deformace. Dám vědět, až (pokud) to přejde.

Je trochu paradox, že jsem za poslední dva dny neměl moc času na to, věnovat se sociálním sítím mimo hlavní pracovní linii. Objevování všech aspektů mojí nové práce, ale není na den. Nebo na týden. Po práci jsem ještě zašel na jednu skleničku do Budoáru a poté jsem pospíchal na dvě skleničky do Stage. Domů jsem dorazil kolem půl jedenácté a od počítače se odlepil v jednu. Dnes mě čeká speciální poznávací den pro nové zaměstnance a měl bych si stihnout někde koupit košili na zítřejší svatbu. Skutečné volno by mohlo nastat v sobotu. Snad se mi podaří dohnat resty s fotografiemi. Obávám se totiž, že zítra mi pár fotek k úpravě přibude…

P.S. Kdyby vás před Vánoci dojal fakt, že některé děti žijící v dětských domovech touží po věcech, které děti z rodin berou jako samozřejmost, máte jedinečnou možnost, zlepšit si svou karmu…