V roce 1999 vyšlo osmé číslo internetového časopisu Progresivní fóbie. Díky tomuto nadšeneckému projektu jsem poznal spoustu zajímavých lidí, včetně Adama Zbiejczuka. A když jsem včera narazil na internetu na toto 15 let staré číslo a povídky inspirované povídkami Charmse, nemohl jsem odolat. Jsou krátké, ale výživné. Tedy… Pokud máte rádi Charmse…

 Ráno jsem se vzbudil už v pět hodin. Pak jsem si chtěl zacvičit, ale vzpomněl jsem, si co se stalo mému příteli Karlu Kvadronovovi při cvičení. Když si ráno chtěl protáhnout tělo, dostal infarkt a umřel. To by mi zas tolik nevadilo, protože jeho manželka byla moje milenka. Jenže když jeho manželka a moje milenka, Kretecie Kvadronovová, uviděla, co se ráno stalo při cvičení jejímu manželovi a mému příteli Karlu Kvadronovovi, šla a zastřelila se. To mi trochu vadilo, protože to byla moje milenka, ale zas ne tak moc, protože to byla zároveň manželka mého přítele Karla Kvadronovova, který byl tak trochu blbec. Když přišla ke Kvadronovovi na návštěvu jeho matka a tudíž tchýně jeho manželky, velice se zhrozila. Kretecie Kvadronovová totiž při pádu o zem spadla na stůl a rozbila tak všechny talíře. Tchýně Kretecie Kvadronovové a tudíž i matka Karla Kvadronovova nejdřív všechen nepořádek poklidila a pak padla mrtvá k zemi. Schvátila ji mrtvice. Poté přišly domů děti Kretecie a Karla Kvadronovových. Protože je rodiče nechali bez dozoru, ihned si začaly hrát se sirkami. Věděly moc dobře, že to mají zakázáno. Netrvalo dlouho a podpálily celý barák. Od baráku vzplanulo celé sídliště a poté celé město. Znechucený představou, že bych si musel hledat práci v jiném městě, jsem se rozhodl necvičit a raději jsem zase zalezl do postele.

Socha V. I. Lenina na koni

        Nedávno jsem v novinách četl článek o zloději, který na jednom nejmenovaném náměstí ukradl sochu V. I. Lenina sedícího na koni v nadživotní velikosti. Novinář zloděje velice tvrdě odsoudil, avšak článek končil oznámením, že policie stále po onom individuu pátrá.
Ve stejných novinách pak byl článek, který popisoval jak sestrojit vlastní fotografický přístroj ze starých brýlí, plechovky od čaje a několika malých drobností. Inu, kdepak, pokrok se prostě zastavit nedá. Byl jsem tehdy zrovna na nádraží a čekal na příjezd svého vlaku. Vlak právě dorazil a já vstal, vzal svoje objemné zavazadlo a vyrazil k vlaku. Našel jsem si pěkné prázdné kupé, přesvědčil se o tom, že mám v kapse platnou jízdenku a sedl si. Zrovna v té chvíli se otevřely dveře kupé opět. Stál v nich mladý muž a zrakem přelétnul kupé. Vzhledem k tomu, že mě příchozí nepozdravil a rovnou si sednul, jsem se domníval, že mě neviděl. To mi připadlo trochu komické a tak jsem se nahlas zasmál. Muž se na mě podíval a velice dlouho zkoumavě pozoroval. Ani poté jsem se však nedočkal pozdravu. Pochopil jsem vše. Ten muž je zkrátka němý.
„Umíte mluvit?“ vypadlo ze mě. Ale i tato otázka zůstala nezodpovězena. S vědomím, že bych měl tuto trapnou otázku zamluvit, jsem tedy muže pozdravil. I on mi popřál krásného dne a já se zarazil. Pak mi ale vše došlo…
„Zázrak, zázrak, stal se zázrak,“ křičel jsem z plného hrdla a začal muže přátelsky objímat. Bránil se, ale já měl obrovskou radost, že již může mluvit a že jsem mohl být tomu to, jistě Božímu, zázraku přítomen.
„Cvok,“ řekl muž.
„Těší mě, Tabakovskij, Boris Tabakovskij,“ odpověděl jsem.
„Ne, já tím myslím, že jste cvok,“ opravil mé myšlenkové pochody muž.
„Aha…“ řekl jsem já, a kýval hlavou, protože mi nebylo moc věcí jasných, hlavně mě zajímalo, proč dříve němý člověk nejásá, když nabude řeči.
„Promiňte, ale kam jedete?“ pokusil jsem se navázat kontakt.
„Co je vám do toho?“ vyštěkl na mě muž.
„A odkud jste?“ zkusil jsem znovu štěstí.
„Nejste trochu vlezlý, pane?“ opáčil muž. Přemýšlel jsem. Po chvíli jsem došel k závěru, že ne. Muž opatrně vyndal z tašky kus železa. Přehodnotil jsem svůj názor.
„Asi ano,“ přikývl jsem a prohlížel si kov. Muž zachytil můj pohled.
„No, víte jedu za bratrem do sanatoria,“ odpověděl.
„Do Vladivostoku ? Tam já jedu taktéž…“ rozzářil jsem se.
„Je tam chudák sám. Tak mu vozím každý den dárek,“ pokračoval muž.
„A co to je ?“ otázal jsem se.
„Část přední nohy z koně,“ odpověděl smutně muž. Mlčel jsem.
„Je to kvalitní kov, řeknu vám, že dá práci to rozřezat…“ řekl.
„A jakpak se jmenuje váš pan bratr?“ optal jsem se.
„Oleg Vlačkov, léčí se v sanatoriu pro psychicky narušené lidi,“ odpověděl tiše mladý muž.
„To je skvělé, taky tam mířím,“ řekl jsem a na mou věru nelhal jsem. Zbytek cesty jsme si krásně s mužem povídali. Pak jsme z nádraží došli do sanatoria. Muž pospíchal za bratrem a já do své kanceláře. Jako ředitel ústavu jsem nechal muže zavřít na jednom z pokojů a jeho bratrovi jsem zabavil všechny části koně, které mu zatím muž dovezl. Nyní je mám v kanceláři a stavím si sochu zpět do původní podoby. Sice mi ještě pár týdnů potrvá, než z bytu toho muže odnosím všechny části sochy, ale už teď se moc těším na den, kdy v mé kanceláři bude stát socha V. I. Lenina v nadživotní velikosti. Mít totiž takovou sochu je velká vzácnost…

Sváteční oběd

        I stalo se jednoho deštivého dne, že mě můj soused pozval k sobě domů na oběd. Protože venku lilo jako z konve a nemohl jsem tudíž vykonávat svoji oblíbenou činnost, kterou bylo střílení špačků, přijal jsem jeho pozvání. Přesně ve dvanáct jsem stál u sousedových dveří, v ruce držel vycpaného špačka jako dárek a zazvonil. Přišla mi otevřít jeho manželka. Když spatřila moji tvář, zkřivila radostí obličej a pozvala mě dál. Zul jsem se a vtiskl jí do ruky svůj dárek. Sousedka si špačka postavila na poličku, na níž se již tísnilo třináct vycpaných špačků. Soused mi poděkoval za krásný dárek a pozval mě ke stolu. Stůl to byl krásný. Vypadal mohutně a starožitně, k dokonalosti mu chyběl jen jeden nebo dva vycpaní špačci. Řekl jsem to svému hostiteli. Ten přikývl. Nalil nám oběma trochu vodky a povídali jsme si. Poté přišla do jídelny jeho manželka a řekla, že dnes oběd nebude, protože jim přes noc někdo ukradl ledničku. Soused jen smutně pokýval hlavou a naznačil mi, abych šel s ním. Když jsem přišel do kuchyně, zjistil jsem, že sousedka mi neřekla úplnou pravdu. Někdo v noci ukradl nejen ledničku, ale celou kuchyň. Místnost neměla zdi a dokonce ani podlahu. Bylo zcela jasné, že ji někdo v noci ukradl. Protože se mi zdálo trochu trapné na obědě nejíst, skočil jsem si do svého bytu pro svačinu. Pak jsem se vrátil a před očima celé rodiny, kterou tvořil soused, sousedka a jejich malý hošík, jsem se s chutí najedl. Malý hošík začal popotahovat, tak jsem se vrátil do bytu a donesl mu jednoho vycpaného špačka na hraní. Potom jsme si zase sedli se sousedem do jídelny a napili se vodky. Venku se mezitím vyjasnilo a já se z celou rodinou rozloučil. Doma jsem pak vytáhnul ze skříně vzduchovku a chystal se střílet špačky. Zasedl jsem k oknu a vyčkával. Pak jsem spatřil jednoho obrovského špačka a zastřelil ho. Protože jsem však již byl notně unaven, ulehl jsem na lože s vědomím, že se zítra ráno musím po špačkovi poohlédnout. Když jsem se však ráno pokoušel špačka najít, nikde jsem ho neviděl. Napadlo mne, že jej určitě někam odtáhla nějaká kočka. Potkal jsem však uplakanou sousedku, která mi řekla, že včera někdo spáchal na jejího muže atentát. Ihned jsem zalitoval toho, že jsem si toho špačka včera nešel hned zvednout, protože by se k takové smutné události určitě hodil. Tak jsem alespoň jednoho vycpaného špačka sousedce přislíbil a šel domů, kde jsem zapil sousedovu památku flaškou vodky.