Výlet do Madridu – 1/3

Mám to za sebou. Včera večer jsem se vrátil ze španělského Madridu. A protože je (minimálně v kontrastu s běžnými dny) o čem psát, tak jsem musel text rozdělit do tří částí, abych vás příliš neunavil. Puchýře na nohách pomalu mizí a zítra snad dodám i nějaké fotky města. Dnes si musíte vystačit s dvěmi, které jsem stihnul upravit a jedním videem.

(Pokračování textu…)

Celý článek Pondělí, 26. března 2012, 10:37, Komentáře (0)
Publikováno v Cestování

Víkend v Mnichově

Není to tak dávno, co jsem si tu stěžoval, že se mi těžko hledá čas na úpravu fotek. Tento víkend jsem si ovšem moc nepomohl. Během víkendu v Mnichově se mi podařilo „nastřílet“ 475 fotek, takže se mi to opět začalo kupit a zbývá mi zase probrat přes tisíc fotek. Inu je to daň za to, že bez fotoaparátu nedám ani krok.

(Pokračování textu…)

Celý článek Pondělí, 1. srpna 2011, 7:50, Komentáře (0)
Publikováno v Cestování

Barcelona – part 2

Ráno v neděli jsme vstali až kolem půl desáté, kdy se začali podávat snídaně vedle našeho pokoje a cinkání příborů a talířů nás probudilo. Takto rozlámaný jsem se ovšem neprobudil pěkně dlouho. Bolelo mě vše od ramen přes záda až po kostrč. Nedávám to za vinu hotelové posteli, spíš to byla kombinace dlouhé jízdy autobusem a vytrvalostního chození po Barceloně (nevěřím, že jsme si nedali za sobotu alespoň 20 km). Po vydatné snídani jsme zašli do internetky, která byla zhruba půl kilometru od hotelu a našli si telefonní číslo na společného starého známého Kubu, který žil v Barceloně něco přes rok, brzo se bude přesouvat do Prahy a poslední měsíc byl v JARu (Jihoafrická republika). Dohodli jsme se, že spolu někam zajdeme k večeru, protože měl ještě nějakou práci a vydali jsme se na Montjuic. Z metra jsme přestoupili na lanovou dráhu alá Petřín a dojeli do cíle. Vzduch voněl velmi nevalně, ale nebývá to tu zvykem, jak jsme si mysleli. To jen před muzeem Joan Miró hořel Citroen C4. Vystáli jsme si krátkou frontu před muzeem a absolvovali prohlídku. Ne všechno z jeho díla bych ocenil, nicméně rozhodně to stálo za vstupné kolem 8 euro. Potom jsme se podívali na olympijský stadion nedaleko a k místnímu skvostu, telekomunikační věži. Následovala cesta k parku Guel, poslednímu "světskému" dílu, které stvořil Gaudí. Měla by to být jen zastávka mezi hlavním cílem cesty – Tibidabem (nebo Tibidavem katalánsky?), ale řidič tramvaje na kopec všechny čekající turisty upozornil, že televizní věž je uzavřena. A tak jsme ušetřili pár drobných a jeli k Sagrada Família, tentokrát za denního světla. Samozřejmě, že katedrála je za denního světla daleko krásnější! Obešli jsme ji z obou stran poté se vydali zpět k univerzitě, kde nás čekal Kuba. Zašli jsme na obědo-večeři di bio restaurace a já si dal kachnu s hruškovou omáčkou a poté katalánský crém, což docela dost připomíná créme bruléé. Následovaly dvě pivka v jedno z místních gay podniků blízko La Ramby a poté jsme se vrátili na hotel (bez Kuby samozřejmě, byť přiznávám, že jsem ho v první chvíli u univerzity nepoznal a považoval jej za nějakého 16ti letého hejska).

Poslední den v Barceloně jsme plánovali už jen nahlédnout do Casa Mila, což se nám povedlo a nakoupit suvenýry, což nám moc nevyšlo. Protože měl nedávno narozeniny AdaMM, který se chystá stěhovat do jiného bytu, tak jsem uvažoval o nákupu hodin ve stylu Joan Miró, bohužel jsem otálel s nákupem v neděli a tak jsme na La Rambla v pondělí ostrouhali, protože stánek s těmito věcmi tam chyběl. Zamrzelo to moc, protože jsem společně s Maroshem uvažoval o tomto dárku i pro nás. Jinak po dvou dnech a rozhovoru s Kubou jsem usoudil, že Češi a Španělé mají pár věcí společných. Ne moc často se usmívají, často jsou tak nějak přednasraní (v Katalánsku občas dělají, že nerozumí španělsky, což většinou není pravda) a samozřejmě je tu spousta důchodců, protože Španělsko stejně jako ČR vymírá (rodí se málo dětí). Po nástupu eura šla nezaměstnanost prudce nahoru a při současném stavu kolem 20ti procent tak není moc velký problém vidět přespávat bezdomovce v krytých místech u bankomatů nebo i venku. Na zpáteční cestě jsem dočetl dalšího Ludluma, tentokrát pro změnu "Moskevský vektor". Při cestě z Barcelony jsem si nejprve myslel, že se španělský řidič pokouší o euthanazii cestujících, protože teplota v autobuse byla nemalá, ale po výměně řidičů vyšlo najevo, že byla z provozu vyřazená klimatizace a osvětlení. Tento fakt se jim španělský řidič ani nenamáhal sdělit. Oprava si vyžádala daň v podobě dvou půlhodinových přestávek a tak jsme trochu nabrali zpoždění, což ale považuji za přijatelnější variantu než jet 25 hodin bez klimatizace. Čeští řidiči se naštěstí nebáli věnovat problému a vyřešilili jej. Zpoždění samozřejmě někteří nelibě nesli, ale zcela upřímně na lince, která jede po silnici přes půl Evropy 25 hodin je nějaké malé zpoždění docela pochopitelné a bookovat si další spoj, který jede půl hodiny po plánovaném příjezdu do cíle nelze nazvat jinak než lidskou blbostí. Mám Slováky fakt rád, ale ta jedna slepice, která si sedla za mně a kvokala kadencí kulometu (s oblibou užívala slova jebat, kokot a podobně) a to nejen pro to, když mluvila o neochotných řidičích. Já si na řidiče stěžovat opravdu nemohu, dělali co mohli jak klimatizací, tak se zpožděním.

Celý článek Čtvrtek, 4. března 2010, 9:28, Komentáře (1)
Publikováno v Cestování

Barcelona – part 1

Nebylo to nakonec tak hrozné, jak se zdálo. Linku Eurolines nevyužívají lidé naplno (při ceně 4500 Kč za zpáteční cestu na osobu se asi není ani co divit) a tak jsme mohli v noci spát ne na jednom, ne na dvou, ale přes uličku na 4 sedadlech. Díky tomu a prášku na spaní se stal tak trochu zázrak a Marosh usnul na dvakrát dvě hodiny. Já spal možná o hodinku déle, ale to není tak podstatné. Během cesty jsem poslouchal MP3 z mobilu a skoro dočetl Rhinemannovu výměnu (přečetl jsem zhruba 250 stránek). Z hotelu se vyklubalo jedno patro nabízené jako guest house Grand Via. Nicméně až na postel šířky 140cm to bylo příjemné bydlení (Marosh by asi protestoval, že pokoje měli stěnu o síle tvrdého papíru a bylo tak všechno slyšet). Ubytovat jsme se ovšem mohli až ve dvě, takže jsme nechali na recepci tašku a šli poznávat Barcelonu. Poznával jsem ji hlavně já, Marosh tu byl již počtvrté, ale i on našel místa, kde byl poprvé. Čemu se neubráním je srovnání španělské architektury s tou německou, protože naše pětadvacetihodinová cesta vedla i skrze tuto zemi. Je to jako porovnávat čerstvě vyloveného a jemně grilovaného lososa překápnutého citronem s pudingem, který tvoří delikátní mix sraček, moči, sražené krve a zvratků ozdobený mátou. Barcelona je prostě nádherná a to nejen díky teplotě vzduchu, která je i v polovině února kolem 15ti °C. Nasnídali jsme se v anglickém stylu (vejce, slanina, zelenina a hranolky) a poté jsme procházeli městem. Nejprve jsme došli na La Rambla, což je ekvivalent berlínského Unter Linden nebo českého Václaváku, jen tam není tolik feťáků jak u nás, alespoň ne takových, aby to na nich bylo vidět. Následoval park Ciudatella s naprosto kouzelnou fontánou, poté přístav, socha Kryštofa Columba a pozdní menu o dvou chodech v jedné restauraci blízko La Rambla. Po sedmi hodinách chození jsme skončili na hotelovém pokoji a první věcí, kterou jsme potřebovali byla sprcha a vyčištění si zubů. Trochu mě zaskočilo, že mimo klasického mýdla a šamponu jsme měli přichystán i zubní kartáček v igelitové fólii a jeden holící břit na jedno použití. Šampón žel bohu moc nefungoval a moje před cestou umyté vlasy i po jeho aplikaci nevypadaly nic moc. Ale na to jsem si už zvykl. Ostatně to ani nijak zvlášť nevadilo, protože na fotkách stejně moc často nebývám. Nefunkční wifi v hotelu nám tak ani moc nevadila. Až později nás zamrzela…

Na hotelu jsme strávili asi dvě hodiny a poté jsme zašli mrknout na magickou fontánu, což je barevná kombinace vodotrysků a občas i s hudbou. S Křižíkovou fontánou nemohu porovnávat, ještě jsem neměl tu možnost ji vidět. vyzkoušeli jsme místní metro a večer za tmy zkoukli Sagradu Familiu, nicméně vzhledem k tomu, že byla nasvícená jen zepředu a přitom zezadu vypadala ještě lépe, rozhodli jsme se, že k ní zajdeme i za světla. Už se na nás podepisovala cesta i celodenní chození a tak jsme zamířili do gay čtvrti, která byla blízko našeho hotelu. Bohužel jsou Španělé národem pozdně nočním. Většina podniků byla ještě v deset zavřena (o víkendu!) a zbytek zel prázdnotou. Nakonec jsme vybralli podnik, kde bylo asi patnáct lidí a dali si pivo. Cestou do tohoto podniku jsem si všimnul cedule, která zvala na sledování sobotního zápasu Barcelona-Malaga do baru. Pojal jsem podezření, že je něco špatně, protože na tento zápas jsme měli vstupenky. Ale měl se hrát v neděli v osm večer. U vstupenek byl papír, kde jsem si zapamatoval čas 22.00, tedy změnu, ale ani jeden z nás nezkontroloval, zda se neposunul nejen čas, ale i datum. Posunulo se obojí! Vzhledem k tomu jak jsme byli vyflusaní po cestě, bychom ale dost možná zápas v sobotu stejně nedali. Na stranu druhou jsme buď mohli přizpůsobit program prvního dne, abychom šli na zápas méně unavení nebo jsme alespoň mohli ty vstupenky střelit a za peníze jíst a pít minimálně den. Bohužel během deseti minutového připojení v parku jsme maximálně aktualizovali Facebook a protože na hotelu byla wifi mimo provoz, k netu jsme se už ten den z počítače nedostali. No náladu nám to opravdu moc nezvedlo. Na stranu druhou nejsem ten, kdo by se vyžíval pláčem nad rozlitým mlékem. Změnit už to nešlo. A tak jsme se vrátili kolem půl dvanácté na hotel vyčerpaní jsme brzo usnuli.

Celý článek Středa, 3. března 2010, 9:54, Komentáře (1)
Publikováno v Cestování

Kréta – zápis 3

Šestý den večer mě naprosto rozsekal náš mistr fotograf, který vlastní půl roku Nikon D90 a fotí za peníze (ovšem těžko vědět čemu z toho všeho co povídal se dá věřit, protože si sám občas protiřečil). Odpoledne jsem si všiml, že konečně něco pochytil a snažil se portréty svojí modelky dělat v době, kdy slunce zakrývalo mraky, které mu při focení nikdy předtím nevadilo. Nejdřív jsem mu vysvětlil pár věcí jako histogram, úpravu fotek, na co si dát pozor, proč je dobré používat u moře polarizační filtr a podobně a pak se zeptal, jak nastavit foťák na večerní focení. Když se zeptal, zda f je čas, pochopil jsem, že jsem asi půl hodiny házel perle sviním. Může mi někdo vysvětlit, jak někdo, kdo si koupí profesionální foťák ani netuší, co ze dvou hlavních parametrů je čas a co clona? Vždyť tohle ví půlka těch, co si koupí kompakt do pěti tisíc. Tímto mě doslova odvařil.

Taky jsem tu zapomněl zmínit fakt, že díky všudepřítomným kopcům je neustále nutné ladit rádio. A protože to co tu lítá místním éterem bych nazval jako "pomsta turistům", doporučuji sebou přibalit aspoň pár CD na cestu. Často lze totiž naladit mnoho z místních stanic, ale 95% z nich hraje jen řeckou hudbu, což je docela peklo. Jediná stanice hrající anglické písničky v okolí Stalidy je na frekvenci 89.20, toť moje rada pro všechny turisty. A těch rozstřílených značek u silnic se nebojte. Oni jen Kréťané občas oslavují a při té příležitosti střílejí do značek, ale údajně se od toho opouští, protože to není bezpečné.

V pondělí jsme se koukli do jeskyně, kde Rhea porodila řeckého boha Dia, kde se o něj staraly tři nymfy. Mezi námi, za 4 euro ten vstup asi nestál a možná ani ten výšlap nahoru. Druhá naše zastávka byly mlýny v Lasithi, jenže zatímco na mnoha pohlednicích jsou jich stovky a v průvodci o nich píšou, skutečnost je taková, že byly během uplynulých dvou let nahrazeny moderními čerpadly a tak se výletník, který je chce vidět, může setkat jen s jejich pozůstatky a jinak se honí za minulostí. Škoda, na ně jsem se zrovna docela dost těšil. Zbytek dne jsme strávili v hotelu u moře, které konečně nebylo klidné, ale trochu dovádivé (červená vlajka) a neustále jsem stresoval Maroshe, který se bál, že mu nechtíc uplavu do moře. Večer jsem zjistil, že na mém netbooku přestala fungovat wifi, v tuto chvíli doufám, že je to třeba jen tím, že se vysunula karta ze slotu, jsem ve stresu že mám netbook bez wifi. A večer na hotelu si Marosh povšimnul, že odjíždíme nikoliv ve čtvrtek, jak jsme si všichni mysleli, ale už ve středu. Tím pádem jsme přehodnotili náš původní úterní plán – jet na jih k Libijskému moři a rozhodli jsme se nejezdit tak daleko, relaxovat a zařídit ještě pár nákupů ohledně suvenýrů. Docela rychle z nás ty dva mixované nápoje "Memories" vyprchali…

Sedmý den jsme se jen zajeli podívat na blízké vykopávky v Malii a pak jsme si zajeli do hor na kafe (měli jsme v nádrži zbytečně moc benzínu, protože jsme přebírali auto s prázdnou nádrží). Dali jsme si v jedné malé taverně výborné cheesy cake (tvarohové taštičky) a honey puffs (malé knedlíky sypané sezamem v medové omáčce). Zde vyšla mimochodem Cola na 1 euro. Za 3 dezerty, 1 předkrm, 6 frappé, kolu a malou karafku raki to dělalo příjemných 27 euro. Potom jsme zamířili zpět na hotel, kde moře stále mělo vlny na úrovni červené vlajky a skvěle jsme si zablbli ve vlnách. Před poslední večeří jsme si zašli do obchůdků pro olivový olej. Po večeři pro změnu pro pár suvenýrů rodině a kamarádům a večer jsme zakončili ve v podniku, který jsme si během pobytu ve Stalidě oblíbili nejvíc – restaurace a bar přes ulici Kaliana (jeden podnik), kde obsluhuje blonďatá Angličanka a sympatický Angličan s naprosto neuvěřitelně vychlastaným hlasem. Mimo toho, že je zde nezabezpečená wifi se nám zde moc líbil i výběr hudby. Dva drinky, spát a brzo ráno snídaně a let zpět do Prahy.

Celý článek Čtvrtek, 16. července 2009, 13:14, Komentáře (1)
Publikováno v Cestování

Kréta – zápis 2

Tøetí den jsem si spálil ramena, krk a místo nártù (jako ve Španìlsku) jsem si vybral jinou chuovku – podkolenní jamky. V noci jsem byl nìkolikrát vzhùru i když jsem si koupil za 1 euro Paracetamol. Jinak jsem ale taky ochutnal tradièní jídlo zvané moussaka, kterou tvoøí mleté maso, lilek, brambor a sýr a celé se to zapéká a chutná to božsky, rozhodnì to musíme zkusit doma v zapékací misce.

Ètvrtý den jsme si objednali na 4 dny auto, abychom mohli trochu projet Krétu a jezdit na výlety. Naše první cesta vedla na ostrov malomocných – Spinalunga, který má docela drsnou historii, ze které pramení i jeho název. Na ostrov svezla malomocné øecká vláda, která je tam izolovala. Poslední obyvatel ostrova zemøel v roce 1953, takže to není zas tak stará historie. Jinak další vìc, kterou v prùvodci po Krétì od firmy Lonely Planet nepovažuji za pravdivou je zmínka o nízké toleranci k homosexuální menšinì. Jediným èlovìkem, který se za ty 4 dny ušklíbal nad tím, že si s pøítelem dáváme na veøejnosti pusu nebo se objímáme byl sedmnáctiletý Èech. V den pátý jsme pak v improvizované zátoce na pláži Vai zøídili malou nudapláž a jediný turista, který tam byl s námi taky naostro se zapovídal s Maroshem ve vodì. Dle jeho vyprávìní nejsou místní vyhranìnì homosexuální, ale vìtšina z nich jsou bisexuální. I v Malii je údajnì jeden gay friendly klub a vedle v Hersonisu malá nudapláž. Tìžko øíct, zda jsou to jen drby èi ne, ale s nìjakými ústrky kvùli homosexuální orientaci jsem se tu prostì nesetkal.

 

Jak jsem již nakousnul v minulém odstavci, byli jsme pátý den na pláži Vai. Když si vezmete do ruky mapu, snadno zjistíte, že tato pláž se nachází na severu východního pobøeží a ze Stalidy je to po silnici zhruba 130 km. Osobnì si myslím, že dvou a pùl hodinový výlet tam a stejnou dobu zpìt za to nestál. Na pláži je zajímavá jediná vìc a tou jsou datlové palmy, které nikde jinde na Krétì (údajnì) nerostou. Váže se k tomu jedna místní legenda, že palmy vyrostly (respektive jejich pøedchùdci) z pecek, které vyplivovali øímští vojáci pøi váleèném tažení. Jinak písek je spíš hrubozrnný, pøecházejíc v malé kamínky. Dle mého názoru tak byla daleko zajímavìjší cesta tam, pøi které jsme projeli tøetinu Kréty na délku. Právì ze silnice jsme vidìli malou vesnièku Mohlos, která se nám zdála tak kouzelná, že na cestì zpátky jsme se rozhodli odboèit z hlavní silnice a podívat se do ní. Nakonec z koupání nebylo nic, protože místní vlny nebyly z nejmenších a tak jsme protentokrát vìøili prùvodci, že tyto vlny jsou zrádné a nebezpeèné a místo toho jsme zamíøili do místní taverny. Nesedli jsme do té, která se chlubí v menu tím, že ji doporuèuje i prùvodce Michelinu, ale zvolili jsme stejnì zaøízenou vedle. Protože toto místo leží mimo turistická centra, jídlo zde seženete zhruba o 25% levnìji (ochutnali jsme již tøetí variantu moussaky a na pomyslném žebøíèku obsadila druhé místo) a tøeba za Colu jsme zaplatili 60% ceny ve Stalidì (1,2 eura versus turistické 2 eura).

Než pro dnešek skonèím se psaním, musím zmínit pár vìcí. Kopr se nám i nadále nevyhýbá a minimálnì v jednom jídle na švédském stole na nìm narazíme. Co se týká silnic, tak dálnic tu moc není. Silnice první tøídy se znaèí jako national road a jsou zpravidla sjízdné libovolným vozem. Main road jsou už zpravidla docela úzké silnièky a secondary road vypadají jako polní cesta v ÈR. Jak vypadá tzv. dirt road jsme zatím nemìli odvahu zjistit a moc se bojíme, že na ni brzo narazíme. Další postøeh se týká øidièù na Krétì, kteøí v 99 procentech pøípadù netuší na co mají ve voze blinkr a dvojitá èára není nic, co by jim mìlo bránit v tom pøedjíždìt v místì, kde je nulový výhled do protismìru. Co se týká místní architektury, jde zpravidla o dost kvádroidní stavby, èasto kaskádového stylu a jedinou vyjímkou jsou kostely, které mají støechu do kulata.

P.S. Nejvìtší psycho, které jsme tu vidìli bylo doporuèení Petra Novotného k ochutnání místních palaèinek… WTF?

SORRY za cestinu, jsem v netce…

Celý článek Neděle, 12. července 2009, 21:56, Komentáře (1)
Publikováno v Cestování

Kréta – zápis 1

Kréta je opravdu nádherné místo. Na pár podivností vás pravděpodobně libovolný průvodce upozorní už před odjezdem. Vodu je lepší kupovat balenou, jinak by vás mohla trochu prohánět, řekla nám průvodkyně Čedoku, nicméně průvodce Lonely Planet píše, že vodu z kohoutku lze pít bez problémů. Na Krétě stejně jako v celém Řecku například nevyhazujete použitý toaletní papír do toalety, ale vedle do koše, protože místní kanalizace nejsou dimenzované na toaletní papír. Zvyk pro středoevropana trochu barbarský, nicméně když si to člověk zafixuje, dá se na to rychle zvyknout. Mimochodem koupelna s toaletou byla příjemná, nicméně opět jsem se dostal o level dál v tom, co všechno snesu na WC. Zatímco co Marosh doma nemá na WC dveře, jen závěs a nějakou dobu jsem si na to zvykal, tak na Krétě na stěně naproti toaletě umístnili velké zrcadlo. Koukat se sám na sebe během konání velké potřeby mi však brzo přestalo vadit. Již při našem příjezdu sluníčko pálilo, všichni z restaurací se předbíhali s tím, kde mají dobré jídlo a pití a moře mělo těžko uvěřitelných 29°C. Nevím zda je to všude na Krétě, nicméně ve Stalidě, kde jsme trávili naši dovolenou do moře musíte ujít aspoň 20 metrů, aby vám začala sahat lehce nad kolena, takže i neplavci si mohou dovolit plavat či jít několik desítek metrů od břehu. No a po chvíli se rozkoukáte a zjistíte, že ne všechno je na Krétě tak, jak jste plánovali…

Například zatímco při hledání zájezdů na netu jsme si opravdu pohlídali, aby na pokoji byla klimatizace, při spěšném hledání last minute zájezdů v katalogu Čedoku jsme se spokojili jen s tím, že na pokoji je. Fakt, že její zapnutí bude i v sezóně (což mají jinde jako standard zdarma) stát denně 6 euro samozřejmě nikdo nezmínil. Lehátko 2 eura, to stejné slunečník, což se dá pochopit na pláži, nicméně fakt, že stejné taxy platí i u hotelového bazénu je prostě trapas. Nakonec vás výhodný last minute za desítku na osobu výjde s poplatky na 14 000, dalších 50 euro zaplatíte za klimatizaci, 15 euro za trezor, 50 euro za lehátka a slunečníky a tak dále. To si nestěžuju, jen je dobré s tím dopředu počítat. Koupě piknikové deky McKinley už v ČR ale stejně lehátko nenahradí, protože velejemný písek budu vyklepávat ještě měsíc odevšad. Ale abych si jen nestěžoval, je tu božsky. Například tuňákový salát za necelých 6 euro jsem ani nedojedl jak byl obrovský (mimochodem to byl nejlepší tuňákový salát, jaký jsem kdy měl). Místní sýr feta mi taky zachutnal a do kufru si jistě přibalíme i nějaký ten olivový olej, který je údajně vyhlášený. Za první dva dny jsme tu toho ještě moc neprožili, byli jsme hlavně na pláži a v moři, ale máme v plánu si půjčit auto, takže se tu asi jistě ještě o Krétě rozepíšu. Zatím se mějte krásně a já jdu pryč od počítače, protože dovolená se má trávit jinak než u klávesnice notebooku.

A teď ještě jedno malé negativum týkající se jídla. Po třech dnech mám pocit, že národním zvykem je přidávat do mnoha jídel kopr. Taky místní úpravu brokolice bych označil za docela nechutnou. Co se kouření týká, v Řecku a potažmo Krétě sice platí zákaz kouření v restauracích a na veřejných místech, ale málokde se setkáte se stolem bez popelníku. Řekové jsou docela náruživí kuřáci, takže se tu na to moc nehledí. Na co se naopak hledí (alespoň dle průvodce) je držení drog, za které tu jsou docela vysoké sazby a zákon nerozlišuje mezi pouhým držením drog a jejich distribucí, takže dovolenou na Krétě je vhodné si naplánovat jako abstinenční kůru :).

Na hotelu jsme se seznámili i s pár Čechy. Jeden tu například tráví čas s kamarádkou a získal zájezd se slevou, protože ji tu fotí pro cestovku. Den jsem mu i věřil, že je fotograf, nicméně po shlédnutí tří fotek mi došlo, že fotografický um nezáleží na tom, zda máte nejnovější Nikon D90 s bleskem SB-900. Přepálené večerní fotky s ohuleným bleskem, naprosto nechutné vyvážení bílé s nádechem do modra (noční fotky pobřeží) a absence polarizačního filtru při focení na pláži, to vše jsou znaky toho, že stačí mít solidní foťák a firma si vás objedná, aniž by ji zajímalo jak kvalitní fotky dodáte. Uvidíme, až se k nám dostanou společné fotky, které pořídil, ale myslím, že překvapit mě může už jen příjemně. Lehce rozčarován jsem i z našich spolucestujících. Zatímco přítel Tomáše je příjemný kluk, mám pocit, že Toma brzo pošlu do hajzlu. Dnes u bazénu jsem mu již lehce naznačil, že moje ego a jeho ego nejsou zcela kompatibilní a bylo by vhodné občas brzdit (z obou stran, taky se mnou není snadné vyjít), ale zatím se to asi míjí účinkem. Uvidíme, zda se hotel Zephyros stane v příštích pár dnech účastníkem vraždy a kdo z nás dvou bude pachatel a kdo obět, ale po dopolední jízdě na banánu se situace stabilizovala a jdeme si na nervy míň (jízdou na banánu je myšlena místní mořská atrakce, hovada!!!!!).

Celý článek Pátek, 10. července 2009, 15:44, Komentáře (0)
Publikováno v Cestování

Anglie a … (1/2)

Anglie a … je takový malý pohled na pár věcí, které se mi v Anglii líbily, nelíbily nebo jsem jimi byl lehce fascinován… (Pokračování textu…)

Celý článek Pátek, 1. října 2004, 14:14, Komentáře (7)
Publikováno v Cestování

Londýn a kompostí vtípek

kompost.cz je místo inspirující, je to však též místo s velmi nebezpečnými nápady, aneb jak si nás v Londýně spletli s teroristy… (Pokračování textu…)

Celý článek Pondělí, 27. září 2004, 18:40, Komentáře (2)
Publikováno v Cestování

jak necestovat

vždycky jsem tušil, že se to jednoho dne stane… (Pokračování textu…)

Celý článek Sobota, 25. září 2004, 11:09, Komentáře (1)
Publikováno v Cestování