Do Zbejšova (místní používají též Zbééšov, hlavně nikdy ne skutečné jméno města) jsem dorazil včas (o tom, že to nebylo zrovna snadné, si můžete přečíst tady). A tak jsem si dal doma výborný hovězí guláš a vyrazili jsme na bratrovu promoci.

Cestou jsem dobrovolně upadal do komatu a snažil se naspat spánkový defecit (v pátek jsem se překonal a spal pouhé 4 hodiny. Cestou do Zlína jsme minuli několik uzávěrek a zúžení přímo ve městě, takže jsme dorazili opravdu na poslední chvíli. Protože podobný problém mělo více lidí, sehnali jsme docela luxusní místa v druhé řadě. Odfotil jsem ten akt na rozhraní ‚hodně hustokrutěpřísné věci‘ a ‚totální frašky se směšnými kostýmy‘ (zřejmě jako pouhý středoškolák nedokáži patřičně ocenit celou vážnost ceremonie). Pak se jelo domů a zde jsem udělal chybu. Souhlasil jsem, že si přebookuji jízdenku na sobotní ráno a zajdu na večeři s rodinou. Protože jsem neměl náhradní oblečení a byl v plánu i bowling, půjčil mi můj o hlavu až dvě vyšší bratr své tříčtvrťáky (v pase mi skoro sedly), ponožky, sportovní boty a daroval mi červené tričko Puma. Jeho přelomové. Tehdy když se srazilo v pračce si prý uvědomil, že trička za tisícovku jsou trochu přežitek. Jedna z mála věcí, na které máme podobný názor.

Večer proběhl skvěle. S bratrem, jeho nastávající a rodiči od obou to byl příjemný večer zakončený bowlingem. Po odjezdu ‚cizích‘ rodičů jsme se s otcem bohužel chytili ohledně výše spropitného. Přiznávám, že když někdo nechá za útratu sedmi lidí 2350 korun spropitné 40 korun, je mi trapně. A tak jsem za jeho zády ještě podstrčil alespoň stovku, co jsem našel v kapse. Následná zmínka o tom, však vyvolala venku hádku o tom, že spropitné bylo dostačující. Inu jsem už ten pražák. Dozvěděl jsem se, že beru padesátku měsíčně (ve skutečnosti je to v čistém ani ne polovina toho co beru a v hrubém o něco málo víc než polovina). Ráno by se dala atmosféra krájet. Já za vzdoru ráno nepozdravil tátu, on se ze vzdoru se mnou nerozloučil. 1:1 na body. Ale dnešek si už zkurvit nenechám.

A tak odjíždím z rodného místa jako největší módní fail, jakým jsem měl tu možnost za svůj život být. Okopané, přesto bílé a zářící sportovní boty Adidas (velikosti 9-10 je jen o jedno až dvě čísla větší, než obvykle obouvám, ale když se utáhly, docela sedí) dokonale vyvažují ‚vážnost‘ černého obleku. Ale zase perfektně ladí se sportovním tričkem červené barvy s nápisem ENGLAND a číslovkou 10 na pravé straně vpředu. Odjíždět takto do Brna jssem se nestyděl (byť jsem si dovolil sako rozepnout až ve vlaku a ještě jen trochu), ale přemýšlím, zda se takto za pár minut mám objevit na Florenci nebo raději spáchat v autobuse SA sebevraždu. V takovém případě by mě totiž vynášeli přikrytého (sarkasmus).

Jenže to bych nestihnul ani sobotni večírek v Nové syntéze, ani odpolední procházku v Ladronce a mezi tím posilovnu. A vůbec, trochu posměchu si občas zaslouží každý, ne?