Jo jsem lenoch. Sotva jsem si vzal před svým svátkem, narozeninami a taky Vánocemi dovolenou, vykašlal jsem se na to psát postřehy ze svého života. Prostě dovolená. Dokonce jsem dokázal i nekontrolovat práci kolegy. Prostě dovolená. Sem tam jsem sice na sociální sítě vlezl, nicméně to bylo hlavně když jsem se nudil. Prostě dovolená.

Letos jsem začal řešit Vánoce dřív, takže to bylo i bez stresu. Za mnou leží malý kufr Burton, ve kterém vezu dárky na Moravu. Už jsou zabalené. Zabalené jsou i ty pro přítele Kubu. Rybka Adolf, o kterou se mám v době nepřítomnosti spolubydlícího starat, dostala nejen nažrat, ale i větší domov. Takže taky splněno. Zbýváte vy. Vám jsem nic nedaroval. Jednomu z vás ale radost udělám. Mám tu poslední zlatý balíček pro BATTLEFIELD 4. Teda doufám, že ještě není expirovaný (tuším, že vyprší v lednu, tak ho hned využijte). Pokud ho někdo použijete, napište o tom prosím do komentářů. A pokud náhodou už nebude fungovat, tak se omlouvám za zklamání. Ale i to je život.

BATTLEFIELD 4 (zlatý balíček): G9GH-ESA7-XSNB-7H9T

Je mi jasné, že ne každý hraje střílečky na počítači. Ale jaký dárek na světě je nejuniverzálnější? Je to oblečení? Nebo snad jídlo? Myslím, že spíš úsměv. A jo, je mi jasné, že v poslední době blog zestárnul se mnou. Už nechodím z párty na párty. Už nechodím domů jen spát, ale trávím tu víc času sám. Někdy. A všiml jsem si, že úsměv nejen odemyká lidská srdce, ale je i afrodisiakem. Čím jsem starší, tím raději se na lidi usmívám. Jako kdyby mi teprve nyní docházelo, že žít život jen pro sebe je to nejsmutnější, co může člověka potkat. Možná je to jen znak toho, že můj mozek měkne, ale za poslední rok jsem potkal opravdu hodně lidí, které mám rád. A dost možná jsem zapomněl na ty, které jsem rád míval (stále mám) a potkával ještě před dvěma či více lety. To není jen malý stesk po Brně, ale spíš po lidech, které už nepotkávám tak často jako dřív. Je jich hodně. Opravdu hodně. Možná jsem vám letos nepopřál k narozeninám, možná si nepřečtete ani tohle přání k Vánocům, ale vím, že podobný pocit má mnoho lidí. Přátelé a mí vrstevníci se berou, mají první miminka a do popředí vystupuje rodina a práce. Je to koloběh života. Namazaného soukolí, které tu pracuje stejně (zdánlivě nudně monotónním) způsobem už tisíce let. Nebuďme smutní z toho, že už se tolik nevídáme. Sociální sítě sice nenahradí posezení u kafe, ale díky nim si můžeme být blíž nebo si to alespoň nalhávat. A sladké lhaní přece patří k Vánocům stejně jako rozbalování dárků. Nechtěl jsem končit tak cynicky, ale někdy si prostě uvědomíte svou polohu na mapě až ve chvíli, kdy zastavíte a rozhlédnete se kolem. Za sebe mohu říct, že jsem šťastný za to kde, i s kým, aktuálně stojím. Vám bych přál to stejné…