Vánoce nějak proběhly, volby prezidenta nějak dopadly a skoro po dvou měsících otvírám blog. Nebude to ani veselé, ani dlouhé. Bude to o životě a o smrti. Hlavně té smrti, teda…

Minulý týden v pátek jsem poprvé zavítal do krematoria ve Strašnicích. Umřel DJ Majklhauske, který patřil k inventáři hudebních akcí Sound of Ibiza a následné Emotion v Brně. Udělalo se mu v práci špatně a zemřel v sanitce. Dnes měl pohřeb Robin, kterého jsem taky poznal ještě v Brně, ale který se stejně jako já stěhoval následně do Prahy. Robin měl od mládí cukrovku a trochu na ní kašlal. Pak stačilo jednou nachladnout a jeho organismus to zkrátka nezvládl. Všechny jeho plány už neplatí. Ty o stěhování ani ty o společném životě s Kryštofem. S Robinem jsem toho zažil hodně, uměl mě pěkně zpražit, ale i rozesmát. A těch zapalovačů, co dokázal během jednoho večera otočit. Byl jediným člověkem, který mi zvládl zcizit během deseti minut zapalovač, i přesto, že jsem si jej cíleně hlídal (to se opravdu nepodařilo nikomu jinému).

A proč to píšu? Nevídali jsme se už příliš často, naše cesty se rozešly, ale něco jsme spolu zažili. Oba dva kluci byli zhruba stejně staří jako já. Nikdo z nás nemá zaručeno, že se dožije čtyřicítky. Je to možná statisticky pravděpodobné, ale to je tak všechno. Musíme tam všichni. Pojďme se domluvit na tom, že tam nikdo z vás nebude pospíchat. Pojďme si to alespoň slíbit.

P.S. je skoro až poetické, že sirky, které jsem si na odchodu z domu strčil do kapsy, jsem ihned po obřadu nenašel. A i když samozřejmě tuším, že mi jen musely někde vypadnout, podvědomí mě přesvědčuje, že přesně takto to mělo být, že právě tohle byl poslední Robinův vtípek. Měj se brachu, na další společný brčko si budeme muset nějakou dobu počkat (alespoň doufám)…