Vyzbrojen nejnovějšími znalostmi o nepředvidatelnosti místního počasí v Ženevě, jsem se na druhý den nasoukal (ano, musím znovu začít běhat, vím o tom a nemusíte mi to říkat, když se po třech měsících vidíme – přibral jsem) do oblekových kalhot, vzal si modrozelenou košili, která tak skvěle pasuje k mým očím (zní to dostatečně teploušsky, když si to přečtete nahlas?) a oblékl si bundu.

Věda, že větší část dne budu zavřen v místnosti s lidmi, kteří dělají podobnou práci, nemusel jsem si moc starostí s deštěm dělat. No jo, jenže Ženeva se dokázala ohledně počasí jako proradnější děvka, než jakou je vyhlášený rozmarný prostitut Londýn. Místo hnusného počasí svítilo slunce a když jsem si během ranního nákupu asi tak kila čokolády sundal bundu, měl jsem již na polovině košile propocené fleky. Beru to jako daň za to, že jsem hltal půl roku třikrát týdně spalovače tuku. Zatímco lidé okolo chodili v bundách nebo svetrech, já se potil.

Mimo čokolády se mi povedlo koupit i krém. Sice měsíčkový a o poznání mastnější než ten, který používám doma, ale zase byl v balení po 100 ml a tím pádem s ním mohu i do letadla. Nějak nás s Matějem nenapadlo se naobědvat (ostatně hotelová snídaně byla poměrně vydatná) a zamířili jsme do EBU, což je organizace sdružující převážně veřejnoprávní stanice téměř na celém světě. Zde jsme se školili do zhruba půl šesté. Složení lidí na školení bylo opravdu různorodé. Byli tam lidé z Rumunska, Dánska, Švýcarska, ale například také z Rakouska. To je svým způsobem perlička, protože na rakouské ORF, to s Facebookem nemají zrovna moc jednoduché. Kvůli žalobě jim soud nařídil stránku zrušit, po zhruba dvou letech jim ji zase povolil. Tato informace se mimochodem v červenci dostala i do českých médií. Jak jsem včera zjistil, tak je to zcela pravdivá informace. ORF skutečně opět mohla na Facebook. Až na jednu drobnost, nesmí prý lidi na sociálních sítích nechat příspěvky komentovat (!!!). Slovo „Absurdistán“ myslím předchozí větu nevystihuje ani z poloviny. Raději jsem se zaměstnankyně ORF zeptal dvakrát, aby nedošlo k nějaké ztrátě v překladu a nebyl jsem za idiota. Večer jsem ale při kontrole na FB nějaké komentáře našel (je to staromilské, ale kdysi platilo ověřování informací za značku kvality novináře), takže zřejmě jde o to, že je lidé komentovat mohou, ale ORF je nesmí brát v potaz nebo z nich nedejbože dělat nějaký výstup do vysílání. Zkusím se dnes ještě jednou přeptat, protože to téma si to rozhodně zaslouží.

První den školení byl o soutěži Eurovize. Tedy o celosvětové soutěži, kterou Češi zkusili v letech 2007-2009 a pak z ní raději utekli, protože měla mizernou sledovanost. Je jen otázkou, zda to bylo kvůli tomu, že pár let předtím rozjely soukromé kanály nadbytek reality show nebo kvůli jistému odporu ve společnosti vůči podobným projektům, které se tolik podobaly mezinárodním hudebním socialistickým přehlídkám Východního bloku. Ať si o Eurovizi myslíte cokoli, pochopil jsem, že z pohledu sociálních sítí se jedná v Evropě o unikátní projekt. Sietse Bakker, event supervisor této soutěže vyprávěl o tom, jaké to je pořádat tak velký podnik s dlouhou tradicí napříč mnoha zeměmi (jeden ročník připravuje 10 tisíc lidí). Vyprávěl i o perličkách, jako že jsou lidé, kteří si nechali vytetovat logo soutěže, někteří i víc než jedno. Přiznal ale, že na druhou stranu jsou lidé, kteří soutěž nesnáší.

Nečekaně otevřená sebereflexe zabrala a tento sympatický muž si získal mou pozornost. V první části tak Sietse mluvil o tom, že se lidé stejně jako všude jinde dělí na několik skupin a v jeho týmu se snaží každý rok dostat lidi z jedné skupiny do skupiny lepší… Pyramida začínala základnou haterů (antifanoušků), pokračovala přes nediváky, náhodné diváky až do úrovně diváků zapojených skrze SMS a sociální sítě, přes fanoušky až k vrcholu, kde jsou takzvaní ambasadoři, tedy lidé provozující fankluby nebo webovky soutěže. Přiznávám, že když mluvil o dobrovolnících, kteří do projektu investují svůj čas i síly zcela zdarma, pouze za poskytnuté ubytování, jídlo a výdaje, lekl jsem se, zda se omylem nenapil něčeho jiného než vody na stole. Nedokážu si představit, že bych třeba facebookový profil svěřil do péče člověku, kterému neplatím a nemám na něj žádné páky.

Jenže podle Bakkera tvoří 90% obsahu na sociálních sítích Eurovision dobrovolníci a podle jeho slov odvádějí lepší práci jako externí agentura, která se o komunikaci na sociálních sítích starala před nimi. Zní to tak šíleně, že to dost možná je pravda. I když je na českém trhu dost agentur, které se specializují na sociální sítě, u velké firmy vám taková agentura může pomoci určit nějakou strategii, ale komunikovat musí někdo zevnitř. Někdo, kdo ví, kam zaslat ten který dotaz ze sociální sítě. Někdo kdo bude urgovat dotazy, které nikdo nezodpovídá. Někdo, kdo zkusí zodpovědět i ty dotazy, které nikdo zodpovědět nechce. Někdo, kdo bude svoji práci dělat s kapkou vášně, protože mu bude opravdu záležet na tom, aby se firmě na sociálních sítích vedlo. Někdo, pro koho není další status jen vykázaná řádka v Excelu. A srdcaři v ČR nikdy zrovna na stromě nerostli…

Nebudu tu samozřejmě popisovat obsah celého školení, ale i když se týkalo popisování soutěže, která u nás neběží (a ke které jsem měl vždy solidní despekt), našel jsem v něm mnoho zajímavých věcí a taky inspirace. Přitom teprve dnes nás čekají prezentace lidí ze švédského rádia a taky lidí, kteří komunikují na sociálních sítích za BBC. Z pohledu editora sociálních sítí veřejnoprávní rozhlasové stanice tedy špička oboru (v komunikaci na sociálních sítích je rozdíl mezi komerční a veřejnoprávní sférou poměrně výrazný). Začínám věřit citátu, který včera na školení zazněl. Můžete vědět všechno o sociálních sítích, ale nakonec vždy záleží na tom, jak moc dobře znáte lidskou psychologii.

UPDATE: Je to tak, jak jsem psal. ORF má zakázáno mít na Facebooku komentáře. Ale ony (logicky) nejdou vypnout, takže nyní běží nějaká doba, do které má soud rozhodnout, co dál. UFFF!