To byla moje první myšlenka, když jsem si ve čtvrtek ráno uvědomil, že po dnešní posilovně musím sbalit tašku a zítra po práci vyjedu do Brna, abych byl svědkem toho, jak si AdaMM a Laďka řeknou své ano.
Než se ale dostaneme k dnešnímu ráno, nebude od věci zopakovat si to, co se stalo včera. Po práci jsem vyrazil na rande s dvojkou na mém seznamu. Nastoupil jsem do tramvaje číslo čtyři, která podivně voněla. Když se po pár pokusech začal valit dým zpod jejich kol, došlo mi, že má zablokované brzdy. Došlo to i řidiči. Pokusil se je mechanicky odblokovat, ale stejně nakonec nechal lidi vystoupit a odjel sám v dáli. Přestoupil jsem na devítku a nechal se odvézt na Můstek. U pana K došlo k ujištění se, že na otázky ohledně sexuálního uspokojení není vyžadován monopol. Stejně tak byl varován, že se prostě může stát, že to brzo skončí. Koukali jsme zpočátku na Úplné bezvětří, popíjeli whisky a pak jsme vyplavili dvě dávky endorfinů.
Spal jsem doma jako nemluvně. Snad jen s vyjímkou toho, že jsem nekřičel hlady a nenadělal si do postele. Ráno mi došlo, že se blíží nevyhnutelné. Svatba. Svatba člověka, který změnil můj život v tolika ohledech, že jestli někde existuje v paralelním vesmíru Kombajn, který nepotkal AdaMMa, zřejmě bych si s ním moc nerozuměl. A pak mi došlo, že jsou dvě věci, které bych měl vyřídit. Zaprvé ubytování a zadruhé boty. Možná to bude znít divně, ale za paradoxně obtížnější jsem považoval problém s botami. Z jednoho důvodu. Já jsem v Praze, svatba v Brně a mé oblekové boty ve Zbýšově. Ale ukázalo se, že mi je bratr může dovézt do Brna! O poskytnutí střechy nad hlavou jsem požádal AdaMMovu sestru Irenku a jejího muže Martina, kterým jsem fotil svatbu před pár měsíci. Kdyby nebylo možné žádosti vyhovět, rád přeblafnu kohokoli v Brně, kdo mě ubytuje (nemístný žert).
A tak zbývá poslední věc, ze které jsem byl nervózní. Proslov k přípitku. Ale teď trochu lžu. Odkládal jsem to, ale jsem zřejmě hotov. Uvědomil jsem si totiž, že nejde o slohovku. Minimálně ne rozsahem. A když už mám ve svém životopise napsáno, že se slovy živím, asi bych měl zvládnout říct něco od srdce. Snad to zvládnu. Ale neslíbím, že bez slz. Dokážu se rozněžnit na pár větách. Samozřejmě, že jsem si vědom, že nemluvim jen k AdaMMovi, ale i Laďce. Samozřejmě, že mám pocit, že by ty čtyřikrát dva řádky textu mohly být vtipnější nebo méně patetické. Jenže… Co když je tak pateticky opravdu cítíte?
Napsat komentář