Dnes to bude o mojí rodině. Otevřeně a až příliš upřímně. Kdyby si tento text někdy přečetli, zřejmě bych skončil vyděděn. Na tom mi ale nezáleží, jen hledám nahlas důvody proč jsem takový jaký jsem.

10:20 – probouzím se. Cítím se jak zkopaný a to přesto, že jsem pil jen víno s vodou, pár panáků a netancoval jsem.

10:50 – není mi nejlíp, snídat dnes nepřichází v úvahu.

11:30 – dám si sprchu a sejdu dolů do kuchyně.

11:35 – bolí mě břicho

12:10 – jsem přesvědčen, o tom, že si nedám oběd.

12:25 – udělalo se mi šoufl. Zvažuju, zda si stáhnout triko teď nebo až těsně před tím, než půjdu zvracet. Stahuju triko.

12:35 – začínám klimbat.

13:00 – budík mě decentně upozorňuje, že za 24 minut mi jede bus.

Asi tak vypadalo mé nedělní ráno poté, co jsem šel spát kolem třetí téhož
dne.

Mám podezření, že minimálně za část mojí asociálnosti může venkov a za část moje rodina. Nemá cenu tu rozpitvávat všechny indicie ze kterých jsem k tomu dospěl, ale mohu zmínit pár ‚drobností‘. Co mi opravdu leze krkem na malých městech je to, že se každý zajímá daleko více o jiné a zvlášť o jejich přešlapy a že se tam NEUVĚŘITELNĚ drbe. Popularitu Blesku chápu, ale tam si vystačí bez něj. Nejinak je tomu u nás. Kdo umřel, kdo prý chodí s kým, kdo prý je na tom špatně, koho prý zavřeli, co dělají ten a ten, což jsou mí spolužáci, musím je znát! A mohl bych pokračovat. Přiznávám, že mě to nezajímá. Proč by mě mělo zajímat něco, co se děje víc jak 200 km od místa, kde bydlím? Proč by mě měli zajímat drobné životní etudy lidí, které jsem možná někdy (často se z mého spolužáka vyklube někdo z úplně jiného ročníku) potkal na základce a určitě neznám ani jeho jméno? A proč to neprobrat raději s nimi osobně třeba na serveru Spoluzaci.cz?

O tom, že je moje rodina vadná mne definitivně utvrdila tato svatba. Je to silné tvrzení a já jsem v tomto ohledu lingvistický ranař, ale je to tak. Pro ilustraci: moje matka se nebaví s vlastní sestrou. Na obou stranách zřejmě bylo kýble naschválů a výčitek a holky se přes to nepřenesly. Teta měla tři kluky. Na svatbu byl pozván jediný, byť (pokud je mi známo) všichni tři bydlí v okruhu 15ti kilometrů.

Když jsem poznal svého ex, poznal jsem s ním skvělou rodinu. Je to smutné, ale do té doby mi označení ‚rodinný typ‘ přišlo téměř jako nadávka. Poodezření, že někde slovo rodina neznamená jen pletichaření a nějakou strategickou bojovku jsem měl už v době, kdy jsem trochu poznal rodinu AdaMMa. Prostě někde to funguje (možná též s droobnými klevetami), ale v zásadě srdečně. A v takovém místě jsem se obnažil a sundal svůj krunýř. Když ale jedu za svojí skutečnou rodinou, je lepší si obrannou zbroj zkontrolovat.

Aby bylo jasno, mám naše rád. Ale někdy je to jako koukat se na podivný seriál. Často nevěříte vlastním uším a jediné co vám létá hlavou nekonečně jako kulička ve hře Arkanoid je mantra: „Jak jsem se v té rodině ocitl?“ Samozřejmě se doma řešila i svatba. Například, to, že maminka dostala kytičku o den dřív a je teď zvadlejší. Dokonce se kvůli tomu telefonovalo do druhé rodiny (OMFG!!). Moje šance na to, že se to po projení rodin zlepší ovšem klesly na nulu ve chvíli, kdy za mnou došly na svatbě rodiče nevěsty a zeptaly se: „Tak co říkají vaši, že se ti dva berou?“ Chtělo se mi zakřičet a rovnou odjet do Prahy. Nechat si změnit jméno a už nikdy se nevrátit. Proč s tím chodí za mnou? Moje rodiče seděli na hostině jen ob dva lidi (nevěsta a ženich) od nich! Nemůžu se divit, že jsem vyrostl v to co jsem vyrostl. Neustáleho kverulanta. Ale aspoň o tom vím, umím si to připustit a zkouším na tom pracovat.

Jinak svatba to byla příjemná. Pevně doufám, že ti dva spolu vydrží a přeji jim do života jen to nejlepší. Je to zkrátka moje rodná krev. O tom, že nikdo netrpěl hlady asi svědčí fakt, že jsem vynechal dnešní snídani i oběd. Na cestu jsem samozřejmě dostal cukroví, kam mi ještě ráno máma přisypala. Svůj krunýř můžu na měsíc odložit. A nemyslete si, že mne to netrápí a neužírá. Možná i proto jsem byl upnutý tolik ke svému ex. Všechno mi v jeho rodině přišlo takové čistější a upřímnější.