Tak dneska toho zase zpatlám dost dohromady. Inu to je zkrátka můj styl blogování. Takže si můžete přečíst něco o mých šrámech na duši, rozhodování o tom, co koupit za dárek otci, fyzických projevech antibiotik, návštěvě Barcampu v Brně, můj pohled na kauzu Nečas/Nagyová a nechybí ani hořící pařez…

Do Brna jsem vyrazil jako vždy polopřipraven. Například dárek pro tátu jsem měl v úmyslu pořešit cestou v autobuse. Jasně že ne nákup, ale zamyslet se vůbec nad tím, co koupit. Naše rodina má několik zvláštností. Kromě toho, že jsem léta žil v rodiči vykonstruovaném bludu, že člověk by na návštěvě neměl pomalu ani požádat o sklenku vody a na všechny zdvořilé nabídky od jídla po pití zní slušná odpověď: „Díky ne“, si totiž u nás v rodině všichni přejeme na narozeniny i Vánoce to stejné. Nic. „Nic nekupuj“ nebo „Já nic nechci“ je standardní odpověď na to, když se zeptáte co by si přála máma nebo otec k narozeninám. A tak tápete, vymýšlíte a VĚTŠINOU koupíte věc, která skončí na dně skříně nebo někde v garáži. Přiznávám, že mně to nebaví. Zkoušel jsem to léta po dobrém a ptal se, ale odpověď byla vždy stejná. Nebylo by nakonec lepší to vyřešit tisícovkou v obálce? Inu ano milé děti. Alespoň jsem mohl otci říct to, co mi říká společně s maminkou, když dostanu obálku k narozeninám nebo Vánocům: „Ale ukážeš mi pak, co sis za to koupil.

Ale to opět předbíhám a není to chronologicky tak, jak se vše událo. V prvé řadě jsem zaspal. Nebo nedospal? Před šestou jsem se vzbudil, mrknul na net a znovu se uložil do postele. Pak jsem se už nevzbudil v sedm, ale zhruba o půl hodiny později, když mi volal Kuba. Naštěstí jsem se zabalil v noci a tak jsem jen zkontroloval baterky do blesku a kolem osmé vyrazil na Florenc. Jediné čeho jsem se bál, byl můj destabilizovaný žaludek. Antibiotika mi vymlátila střevní flóru, takže kakám kdy se chce žaludku a moc do toho nemám možnost mluvit. Nic hrozivého se naštěstí na cestě nestalo.

Kolem půl dvanácté jsme dorazili ke Grandhotelu v Brně a já rovnou vyrazil za Adamem, Laďkou a Dorou. AdaMM pekl pstruha, kterého podával s bramborem a koprovým přelivem (viz foto z Instagramu). Udělal jsem pár fotek Dory a poté jsme se přesunuli na brněnský BarCamp. Zde jsem polovinu času (asi 30 minut) strávil s @stefanszabo a @Kubaiss, který mi vyprávěl o loňské Campus party a částečně přiblížil i tu chystanou letošní (samozřejmě mi Štefan stačil do hlavy vyhučet díru, jak má ve zvyku :D). No a pak jsem už zamířil na hlavní vlakové nádraží a vlakem dojel na Zastávku, kde čekal v autě můj otec jedoucí z práce.

Po letech jsem dospěl do stádia, kdy na většinu věcí, které mi rodiče sdělují raději nereaguji nebo reaguji neutrálně. Jasně že bych mohl zkusit vyjádřit svůj názor, ale to by pak skončilo hádkou. Je jedno, že mi je 33 a dělám v Českém rozhlase. Pro rodiče zřejmě zůstanu navždy dítětem, které ničemu nerozumí. Přijde mi to komické, protože svůj pohled na svět průběžně upravuji podle toho, co o něm vím a co se dozvídám ze všemožných informačních zdrojů, zatímco mí rodiče si vystačí s televizními novinami na Nově a tištěnou verzi zpravodajství proslaveného tím, že v Kohoutovicích hořel pařez. Mám-li být upřímný, když dojedu do skoro rodného moravského městečka, připadám si zde míň doma než v Londýně nebo Berlíně. Nemíním to nijak zle, ale opravdu nerad bych se sem (do malé moravské obce) vracel žít. Opravdu nechci řešit že tamta chlastá, tamten si vzal tamtu, že ta a ta dělá to a to špatně. Jsou to jejich životy, ne?

No a nakonec něco málo o politice. Já myslím, že je docela jedno, jestli akce sledování manželky premiéra vzešla od něj nebo od ženy se kterou žije a která řídí jeho úřad. Ještě tento týden jasně deklaroval, že v ni má plnou důvěru. A i kdyby o celé akci netušil, musí za své jednání nést zodpovědnost. Paní Nagyová byla/je tajemnicí Úřadu vlády právě díky Petru Nečasovi. TEČKA. Nečas nemá jinou možnost než odejít a to i kdyby to znamenalo nástup ČSSD. Je to smutné, ale Česká republika se místo posouvání vpřed pár let po revoluci podivně zasekla a nyní již mnoho let běhá jen v kolečku. Jedna vláda něco vymyslí a zavede, druhá to zruší a zavede jiné věci, které zruší vláda následující. Kde jsme mohli být, kdyby se naši hlavní političtí představitelé nekoukali čtyři roky dopředu, ale kdyby se koukali dvacet, třicet let dopředu? Něco mi říká, že podstatně dál…