To že si hledat práci v oboru tištěných médií v tomto období nebude žádný med mi bylo jasné. V poslední době se propouštělo napříč trhem. A včera přišla další drtivá informace…

Zpravodajský server Týden přinesl informaci, že deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, které patří do portfolia vydavatelství Mafra, čeká výrazné propouštění. Firmu opustit několik desítek zaměstnanců (více zde). To nebyl zrovna ten druh zprávy, po které bych prahl. Kdepak. A tak jsem chtě nechtě při večerním brouzdání po pracovních serverech rozšířil pole působnosti. Vypadá to, že budu muset již podruhé ve svém životě změnit obor své činnosti. Nadšený z toho nejsem, ale musím být realista. A tím nebudu, když si budu myslet, že na trhu plném volných novinářů někdo sáhne po mě. Není to moc pěkný pocit vědět, že možná za tři měsíce budu žít z příspěvků v nezaměstnanosti. A není to moc pěkný pocit vědět, že tu není nikdo, o koho by se dalo opřít.

Ano, příští týden to bude jeden rok od rozchodu. Mám výročí. ;). Za tu dobu se neobjevilo moc kluků, kteří by se mnou chtěli žít. A rozhodně skoro nikdo, s kým bych chtěl žít já. I když výjimka by se možná našla. Co říct po roce? Nebyl to moc dobrý rok. Větší část z něj jsem se utápěl v tom, co jsem ztratil. Je na čase započítat taky vklady. Ten vztah bude mít navždy kladný zůstatek. Na chvíli mě nechal žít v iluzi, že by můj život mohl fungovat. Že bych vedle někoho mohl žít a že bych vedle něj mohl i umřít. Dnes už nevím, zda tomu ještě věřím. Ale bylo to hezký. Nebyl jsem jen já, ale my. A cítil jsem se šťastný. Jen jsem to zřejmě málo dával najevo. Možná jsem se poučil „pro příště“. Jen nevím, jestli ještě o nějaké „příště“ vlastně stojím.

No jo, podzim. Chmurné období plné černých myšlenek, kdy člověk zvažuje, zda má smysl lpět na životě. Ale to je na životě to krásné. Zabít se můžete vždycky. I když je to až to nejkrajnější řešení. Někdo možná namítne, že sebevražda není žádné řešení, ale má pravdu? Je lepší Kalousek nebo Paroubek? Pro někoho jasná odpověď, jiní tápou. Stejně tak je to se sebevraždou. Může se vám to nelíbit, ale je to řešení. Pro někoho nepřijatelné, pro někoho plně legitimní. Tím nechci říct, že když čtete tyto řádky, mé tělo někde chladne a skrze mé povolující svěrače si právě dělám posmrtně do kalhot. Jen prostě píšu blog. Někdy o tom, co se děje a někdy o tom, o čem přemýšlím. Lidí, kteří přesně nad tímto na podzim dumají, je mnoho. A já jsem jen jeden z nich. Vždy jde jen o to najít sílu nestát se novinovým titulkem v rubrice „černá kronika“. Ale když se jím už stanete… …tak sere pes.