Včera jsem slíbil, že to bude poslední zápis z Londýna, ale znáte to. Věci se dějí, čas plyne a voda padá…

Poté co jsem dopsal odpoledne blog, jsem skoro usínal. Jeden prasklý a jeden neprasklý puchýř na pravé šlapce, dva neprasklé na levé. Dost jsem zvažoval, zda se vydat na Oxford street, protože jsem byl přesvědčen, že vlastně už všechno to, co jsem koupit chtěl, koupené mám. A pak se to najednou zlomilo, nějak jsem se ještě probudil a protože já sliby plním nejen o Vánocích, vyjel jsem z North Greenwich po šedé lince na Bond Street, kde jsem měl mít sraz s @KoziRS, tedy s tím samým člověkem, se kterým jsem ráno spolu s dvěma dalšími CZcampuseros snídal. Pořádně jsme se znali asi tak den, možná dva, ale přišlo mi, že na svůj věk to má neuvěřitelně srovnané, má (foto)grafické cítění a vůbec si myslím, že mám před sebou poměrně zajímavou budoucnost, protože si věří a nad různými věcmi přemýšlí. Rozhodně bych se jej nebál označit za inspirativního člověka. Původní myšlenka, zda nezůstat na závěrečný ceremoniál byla zapuzena.

A to bylo nejlepší instinktivní rozhodnutí dne, protože tak jak Campus Party London začínala, tak i končila. Zmatkem nad zmatek. Tak to alespoň popisovali ti, kteří se na ni vypravili a byli z O2 arény vykázáni, protože organizátoři změnili čas zakončení a k mnoha lidem se tato změna zkrátka nedostala. Ve chvíli, kdy mířili do arény, tak do ní již nebyli vpuštěni. Campus Party byla plná protikladů. Například jsem zcela nechápal, proč místo jednoduchého stojanu lemovala cestu od metra děvčata a chlapci s ukazatelem (job snů). Den co den. Zda organizátoři smýšlejí o návštěvnících O2 arény jako o nesvéprávných dementech (i v metru byl popsán směr k O2 na ukazatelích) je otázkou. Možná měli tito lidé sloužit jako informační kiosek (který by byl pro technologickou party lepší volbou). Ale budiž. Jistý druh umělé zaměstnanosti je ostatně v Londýně vidět na každém kroku v metru. Lidé hlásící skrze místní rozhlas to, aby cestující dávali pozor na čtyřcentimetrovou mezeru mezi soupravou a nástupištěm či aby se nezdržovali v prostoru dveří, by asi dokázala nahradit automatická nahrávka. Ale možná to má svůj skrytý důvod, proč tomu tak je. Ostatně metro v Londýně má 11 linek a zhruba 270 stanic (některé dočasně uzavřené). Nemá smysl se ale londýnskému metru posmívat, zvlášť když pocházím ze země, kde existuje Opencard. Česká Opencard má na sobě fotku, jméno, její vydání trvá 14 dní, má omezenou platnost a vyzvednout si ji musíte na jednom místě. Oyster card nemá ani jméno, ani fotku, ani určenou platnost a její vydání je možné na každé větší stanici metra – vypadne vám z automatu nabitá tak, jak jste si určili (i bez validace). Praha se zkrátka mohla inspirovat z funkčního systému, ale raději si zvolila vlastní cestu. Gratulujeme!

Ale zpět do Londýna. Prošli jsme si Oxford street a v Gapu jsem uskutečnil svůj první nákup na dálku větší než tisíc kilometrů. Kuba mi přes FB popsal co chce koupit, já mu poslal fotku trika, on upřesnil požadavek ohledně toho co chce koupit, já mu poslal fotku jiného trika, dostal souhlas a zakoupil. Popisovat toto někomu před 30 lety, měl by vás za šílence a snílka. Prošli jsme Oxford street a řekli si, že je čas se najíst. Na Piccadilly jsme ovšem vklouzli do nově otevřeného (3 týdny) obchůdku s názvem Carpo – Nuts, Chocolate and Coffee poté co nám tu na ochutnávku nabídli ty nejlepší tyčky (breadsticks) co jsem kdy ochutnal, jsme si řekli, že vyzkoušíme kávu. Její cena byla u espressa zhruba od 1.30 (myslím, že vzhledem ke kvalitě a místu dost levné) a samozřejmě nabízí spoustu variant káv. Neodolal jsem. Luxusní obsluha, skvělé produkty, místo, které si zamilujte po pár minutách. Utratil jsem zde asi osm stovek za čokoládu, řecký med, breadsticky a kafe. Pokecali jsme si s italskou barmankou (vypadala krapet jako lesba) a později i postarším anglickým párem, který si přisedl. Kdybych měl někomu doporučit jedno jediné místo v Londýně, které musí vidět, bylo by to Carpo (sorry Dose Espresso). Pak jsme se vypravili zpět k O2 aréně. Zakoupili jsme večeři (v mém případě sendvič s fazolí a chedarem a láhev růžového vína), chvíli pokecali s dalšími českými campuseros a vzhledem k teplotě venku (13°C) jsem se vypravil na hotel a zabalil si. Odjíždíme dnes ve dvanáct a já dostal šílený plán, podívat se na východ slunce na Greenwichi. Uvidím, zda se stane nemožné a během čtyř dnů vstanu dvakrát před půl šestou.

A teď už zpátky do České republiky. Přiznávám, týden jsem nesledoval dění v ČR. Neměl jsem na to čas ani chuť. Neřešil jsem ani firemní věci, ostatně jsem na dovolené. A tak mi asi dost věcí uniklo. Jedna mi ale neunikla. Je to smutná záležitost ohledně Karlova mostu. Mimochodem stejná organizace zakazovala ještě před rokem vytáhnout fotografům na Karlově mostě stativ pro focení. Pod záminkou pokuty 250 tisíc. Ještě ani nejsem zpátky v ČR a už se mi z věcí v ní chce plakat nebo zvracet. Ještě nevím jistě. Přiznávám, při cestách na hotel jsem se několikrát přistihl při myšlence, zda by se mi nechtělo v Londýně žít natrvalo. A asi chtělo. Lidi mi tu přijdou normálnější a milejší. No zanechám snění a raději budu přemýšlet, co mě vrátí do reality zpátky v Praze. Která nepříjemná p*ča mi dá jasně najevo, že jsem zpátky doma a kolik minut to po vystoupení z autobusu zabere. Odhaduji 15.