Vím nějaký čas jsem nic nepsal. Asi za to může fakt, že píšu osm hodin denně v práci. A protože nechci psát o věcech kterým nerozumím, klidně přečtu 5-7 článků, než se pustím do toho svého. Pokrytí magazínu má rozličná témata a tak nějak pendluju mezi bydlením, technologickými věcmi z internetu a zdravím nebo vědou.  Ale to si nestěžuji. Je to zábava. Včera jsem ale na facebookové Zdi nejmenovaného politika zahlédl debatu, že novináři jsou stejná pakáž jako politici. 

Trochu mě to urazilo. Popudem k tomuto tvrzení byly výsledky nedávného průzkumu mezi novináři. Argumentoval jsem tím, že neznám novináře, který by vytuneloval miliony. S protiargumentem, že jen neměli příležitost se ovšem v zásadě asi dá souhlasit. Z historických pramenů se mohu jen domnívat, že kdysi byla politika i novinařina zaměstnáním čestným a minimálně v případě politiky i váženým. Co se změnilo?

Při letmém pohledu na výpis článků s mým jménem (ve skutečnosti ještě občas překlápím i zprávy z agentury pod zkratkou „čtk, kmb“) to vypadá, že jsem expert na všechno. Tak to samozřejmě není, ale dnešní doba si žádá flexibilní novináře. Tedy nežádá si to dnešní doba. Za devalvací slova ‚novinář‘ jsou tlaky vlastníků listů na vedení redakcí být ekonomicky efektivní. A tento tlak se systémem padajícího lejna přesouvá na všechny. Co si budeme nalhávat? Většině deníků klesají prodeje. Lidé, kteří jim dávají tvář mnohdy nepochopili, že aktuální informace vidí lidé v TV nebo si je přečtou na zpravodajských serverech. Jediné co může zachránit tisk jsou vlastní, klidně nadčasová témata a příběhy. A především dávání věcí do souvislostí. Od aktualit tu máme přece už roky internet. Jenže kdo z redaktorů má skutečně čas dávat věci do souvislostí? Maximálně se událost odbude krátkou glosou a jedeme dál. Dvě stránky do printu, něco do online verze, obvolat pár lidí a padla. Novináři nejsou neomylné stroje. A bohužel přestávají mít čas i na to úplně nejzákladnější, co by měli činit.

OVĚŘOVAT SI INFORMACE.

Redaktoři v on-line redakcích pouze slepě přebírají zprávy agentur, někdy přepisují zprávy konkurence a dosud se mnozí z nás nenaučili zdrojovat (uvést původní zdroj). Pak se člověk opravdu nemůže divit, že na TN.cz, zpravodajském portálu televize Nova vyjde (den po dementování) zpráva o platbě Samsungu Applu v mincích a že server Lidovky.cz (opět ve chvíli, kdy už polovina internetu, včetně vyhledávání Google hlásí: „Je to hoax, falešná zpráva“) zveřejní článek o boji Bruce Willise s iTunes. Obě zprávy jsem mimochodem zaznamenal také. U obou jsem si ale chtěl informaci ověřit a to se mi vyplatilo. Problematický je i přístup k takovému pochybení. Buď se zpráva bez omluvy předělá (Informaci ale dementoval / Internetem kolovala falešná zpráva) nebo bez omluvy smaže. Ti kdo ji četli původně holt budou žít v o něco větší lži než ti ostatní. Ehm.

Je cesty zpět? Možná jedinou cestou je vyhledávat specializované servery, kde se vybraným tématům věnují vybraní lidé, odborníci. Ale byl by tento koncept udržitelný a financovatelný pouze z reklam? Na to odpověď fakt nemám. Za to si pamatuji, že glukokortikoidy, jako je například kortisol jsou anabolické v játrech a k metabolismu bílkovin jsou naopak antianabolické. Možná až v listopadu odejdu z Mladé fronty, půjdu dělat doktora. Jen nevím, zda jde medicína vystudovat stejně rychle jako práva…

P.S. Neflákám jen blog. Flákám i posilovnu, i když tam hrál svou roli fakt, že jsem čekal, než se mi plně uzdraví krk. V pátek nebo o víkendu už ale zajdu. Slibuji sám sobě. Dnes to nejde, dnes půjdu hrát poker.

Autor dobrovolně přiznává, že pracoval v časopise Aha!, Profit a online-týdenících Tyden.cz a E15.cz.