Zase jsem vystřílel přes tisíc fotek a to vše díky průběžnému nabíjení jen na dvě sady baterek do externího blesku a jednu do foťáku. Jen mne trochu děsí zaseklý zámek na blesku, který nyní nemohu vyjmout z těla přístroje.

Obřad proběhl standardním způsobem, za zmínku stojí snad jen to, že jsem se lehce praštil při couvání naslepo o nohy Ježíše Krista na kříži. Následovalo focení (neocenitelné je, když je hned u kostela místo ve stínu, kde si lze odfotit povinnou a pro mne osobně nejméně oblíbenou skupinovou fotografii). Pak se fotilo v zahradě přilehlého zámečku (potkali jsme tam tři různé novomanželské páry). Nevěsta myslela i na rekvizity v podobě slunečníku a vějíře. A jelo se na oslavu. Zde jsem nestihl odfocení rozbíjení talíře (logistika!) neboť jsme u zámečku Belcredi několik minut sledovali zoufalé couvání a otáčení jiných svatebčanů v několika autech, než se nám konečně podařilo taky vyjet.

Během hostiny se snažím fotit jen nevěstu a ženicha. Obecně je považováno focení jiných svatebčanů, kteří jedí za ne příliš slušné. Málokdo se rád fotí u jídla, pokud se nejedná o účelové pózování. Fotit se znovu začíná po jídle. To už ale má fotograf většinu práce dávno za sebou. Obvyklý požadavek je nefotit příliš dlouho, kdy jsou již někteří ze svatebčanů příliš společensky unaveni. Možná se jedná i o snahu ušetřit, protože dnes bežné sazby fotografů za osm hodin focení jsou kolem deseti tisíc. Já fotím obvykle 12-15 hodin, ale prostě to beru tak nějak komplexněji.

Na tomto místě musím ještě vysvětlit dnešní titulek. Paní, která měla na starosti kuchyň (a která podobné věci učí na škole pro kuchaře a číšníky), dala (nebo nechala dát) teplou polévku do lednice ke svíčkové, bramborovému salátu a kusu svatebního dortu. Lednice to samozřejmě nedokázala utáhnout a hrozilo, že se všechny věci v ní zkazí. Proto se sestra nevěsty snažila vytáhnout velký hrnec s vývarem, přičemž jí spadla do svíčkové půlka svatebního dortu (naštěstí kompletně potaženého marcipánem). Když pak párkrát zabořila naběračku do omáčky, vytahovala postupně marcipánové zdobení, což nás oba několikrát zbořilo. Neměl jsem srdce to fotit, takže stačí, že to prásknu na blogu. Protože ke konci již na svatbách příliš věcí k focení není (pokud se nejedná o svatbu prominentů a vy nemáte známé v bulváru – ale to se pak asi nestane, abyste jim svatbu fotil vy), tak jsem se zapojil se sestrou do úklidu. Já se teda relativně flákal a zatímco ona myla, nosil jsem jí skleničky a špinavé nádobí. A skvěle jsem si to užil!

Konec svatby trošku provázely menší zmatky, protože odpadl jeden řidič a tak všechno obstarával jeden jediný člověk a to ještě s tří dveřovým autem. A tak jsem dřímal chvíli na židli, pak hodinku a půl doma u nevěsty a nakonec se vyspal u bratra. Bohužel jsem už nestihnul plánovanou návštěvu u rodičů, ale přežijeme to myslím všichni, naposledy jsem je přece viděl před týdnem. Padlo kolem 1200 fotek (zbude kolem tisícovky) a tak nějak si myslím, že by nevěsta měla být spokojená. Už se těším na svatbu bratra. Tam totiž budeme fotit napůl s někým, kdo si běžně svatby účtuje. Asi to pojmu jako fotobattle a budu zvědav, jak dopadne ostřílený profesionál versus ostřílený nadšenec a poloprofík (já), kterému sice chybí fotovzdělání na škole, ale přečetl dost knížek a má za sebou mnohaletou praxi s focením.

Bratr se pravda trochu vyděsil, když jsem v rozhovoru s ním použil výraz fotobattle, ale byla to samozřejmě nadsázka. Nebude to boj na nože.  Cestou do Prahy jsem si ještě půl hodinky zdříml a doma se pustil do zapojování počítače. Jedinou otázkou, která mne aktuálně trápí je tak to, kde je ovladač od mojí televize. Našel jsem totiž všechny ostatní. Uvidíme. Buď se časem objeví nebo ho najdu v bývalém bytě až půjdu cvičit. Krásné ráno všem…