Sice jsem sliboval na sockách (sociální sítě) story o tom, jak jsem kupoval gauč, ale o tom to dnes ještě nebude. Bude to spíš o plastových pytlících. Jak je tu někdy zvykem, je titulek zase tak trochu hyperbolizovaný.

Pokud bych měl začít trošku ze široka, tak bydlíme v bytě 3+1 na Vinohradech s kamarádem, který se snaží žít strašně zdravě a je věčně pozitivní, a když ho tak někdy vidím, říkám si, že bych měl něco dělat se svou věčně mumlavou hejterskou povahou. To je v mém případě opravdu výzva. Ale začínám mít pocit, že tohle má smysl. Bývalá kolegyně Marína pro lidi jako je Marv má dokonce vlastní hashtag #inspirativní. Každopádně na něm vidím, že se snaží omezovat odpad, recykluje s námi sám od sebe a tak. Taky jsme na téma plasty v pátek narazili v krátkém hovoru spolu s kolegy přes stůl. Pil jsem zrovna kafe z nového automatu, který už nevydává plastové kelímky, ale papírové (ale hlavně umí udělat kafe i do hrnečku!). Já to své pil z kelímku (teď se trochu stydím to vůbec psát, protože jsem si mohl udělat do hrnečku, který mi stojí na stole a to asi 4 metry od onoho automatu).

A tu vám po náročném týdnu v práci utíkám večer nakoupit do Alberta, a najednou si uvědomím, že vzhledem k tomu, že nakupuji domů především já (za nás oba s přítelem), mám taky vlastně největší vinu na tom množství plastů, které čas od času nosím ve velkém pytli do kontejneru pro tříděný odpad. A tak jsem nechal tentokrát jednorázový plastový pytlík na místě, cibule jsem hodil do košíku jen tak, krůtí jinak než v plastu v Albertu nekoupím (v tom místním mají výhradně v plastu i salám a šunku, tedy hned několik důvodů, zkusit to příště v řeznictví a třeba se pak vyhnu i hojně zastoupeným výrobkům z nejmenovaného koncernu). Ale nakonec stejně beru jeden plastový pytlík na rohlíky. Doma si zapnu twitter a vidím tuhle zprávu:

Na skládkách skončí každý rok 375 tun humřích krunýřů. Britským vědcům se z nich podařilo vytvořit zcela rozložitelnou plastovou hmotu. Ročně z tohoto "odpadu" mohou vyrobit asi 7,5 milionu sáčků.https://t.co/2Ewm5znnc8

— ČT24 (@CT24zive) April 5, 2019

Zní to vlastně skvěle. Optimistická zpráva (z profesionálního hlediska ideální na sociální sítě v pátek večer). Jenže pak si uvědomíte, že 7,5 milionu sáčků není ani jeden na hlavu v České republice. Kolik jednorázových plastových pytlíků se vlastně ročně vyrobí? Googluju (pokud vás mate jak jsem z 5 trilionů z tweetu dostal biliony, jde v prvém případě o americký způsob počítání. Potvrzuje to i další přepočet v odkazu – 700 jednorázových pytlíků na 1 obyvatele planety ročně).

V roce 2014 se celosvětově užilo ročně bilion plastikových sáčků na jedno použití, zhruba 2 miliony každou minutu: https://t.co/Jq7dH6FsFr

Letos to bude 5 bilionů: https://t.co/gljqEAt5o1

Humří tedy pokryjí 0,00075% https://t.co/tfLpoF6w9u

— Miloslav Hamřík (@vjkombajn) April 5, 2019

Nebo víc lidsky: 1 pytlík z humra na současných 133 333, asi planetu nevytrhne. Ale že jste měli po přečtení zprávy hned lepší pocit, že se pracuje na záchraně planety?

— Miloslav Hamřík (@vjkombajn) April 5, 2019

A pak mi dochází, že jsem to počítal z toho 1 bilionu v roce 2014, letos to bude podle odhadu ještě 5x horší. Zkrátka humří igelit svět opravu nespasí. Politici sice něco málo dělají, ale to tempo nárůstu spotřeby plastu, který často končí v oceánech je děsivé. Ze dne na den bude těžké měnit své návyky, ale zeleninu příště hodím na pokladně do plátěné tašky, na kterou je v batohu, jenž běžně nosím, dost místa. Igelitky už nekupuju ani občas, na snos skla ke kontejneru mám pevnou (byť zřejmě plastovou) tašku. Slibuji, že se na internetu mrknu na nějaké řešení pro pečivo. Koukal jsem, že existují nějaké lněné pytlíky a rozhodně bychom měli domů zvážit chlebník. Oříškem možná bude sehnat v rozumném dosahu bydliště mléko jinak než v plastu, ale myslím, že i s tím mi internet poradí. A rozhodně si už neudělám v práci kafe do kelímku, když je tu možnost nechat si ho natočit do hrnku nejen v kantýně, ale i v automatu (neřešme prosím, že kafe z automatu není kafe).

Je to na každém z nás. Krůček po krůčku. Netvrdím, že od zítřka si budu chodit pro čepovanou kosmetiku do zavařovaček a do těstovin do skla, ale někdy pomůže pár minut googlení na internetu pochopit, že tohle je svým způsobem daleko větší problém, než brexit nebo digitalizace státu v ČR a souhra místních mobilních operátorů dohromady. Neodvážím se hádat, jak častá jsou taková prozření či jak často se odhodlání rozplyne v pěně dní. Ale můžu doufat, že je ještě čas na to nezabít ekosystém téhle planety právě tím, že se sami začneme víc snažit. A budeme více tlačit na prodejce a výrobce z naší pozice. Z pozice zákazníka, který má velmi často možnost nekoupit a jít jinam.

Máte depku? Třeba vám pomůže toto video s trochou humoru jak z pomocné školy (smí se to ještě říkat?)