V neděli jsem dopsal blog na pondělí a vydal se na nealkoholickou návštěvu Budoáru. I když jsem si dal kávu, v deset jsem byl ospalý tak, jako bývám obvykle ve dvě.

A dostal jsem tam nějakou depku. Nebude to prostředím, ale spíš známýma, kteří často jako první věc po příchodu dělají to, že se začnou navážet a srát do věcí, do kterých jim nic není. Já přece taky nikoho nepoučuji, že nikotin je škodlivý, že být malířem a bohémem neomlouvá nevěru a podobně. Naštěstí je stačilo vyfuckovat a byl klid. Samozřejmě je všechno můj problém, oni jen vtipkují (ha ha ha). Náladu mi to ale nezlepšilo. A protože se blížil čas na antibiotika, vypravil jsem se domů. Vzal jsem to z Jana Masaryka pěšky, protože jsem měl chuť pokochat se krásným západem slunce (foťák samozřejmě ležel doma) a taky si cestou koupit něco k večeři. Viděl jsem to na nový McDonald Twister 300 kcal, ale před vchodem do fast foodu jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nemám hlad. Ani chuť na jídlo. A tak jsem jej jen minul a šel ulicí dolu na Karlovo náměstí. Možná neumím žít sám. Možná neumím žít s někým. Možná bych to neměl řešit. V hlavě mi prostě hučelo a já si jen uvědomoval svoji bídnou existenci. Bez cíle. Bez důvodu žít. Bez chuti. Bez barvy. Bez citu.

Jsou to chvíle, kdy se moje duše obalí mastným, slizkým a čpícím térem, který pomalu odkapává. Jsou to chvíle, kdy se sám sebe ptám na spousty otázek, ke kterým nikdy nedostanu odpověď. Chvíle, kdy sebou upřímně pohrdám a přitom se směju vevnitř sám sobě do ksichtu. A uvnitř bublá podezření, že se tak směju jen proto, že se vlastně bojím sám sebe. Už ani nehledám řešení. Jen jsem rezignoval a plním si povinnosti. Źiju jen abych žil. A to je děsně málo.