Původně jsem chtěl napsat jednoduchý článek o tom, kde bych byl já, jenže mi najednou docvaklo, že to tak jednoduše říct nejde. Možná bych pracoval někde u pásu, možná bych dělal melouchy jako elektrikář. Možná bych už ale byl mrtvý.

Tedy nejdřív bych se asi na oko oženil. Aby to nevypadalo divně, že… A když bych zjistil, že to tak nejde, pak bych asi někde spočinul na laně nějakého pěkného stromu. Měl jsem možnost se vyoutovat až po roce 2000 a ani tehdy to nebylo něco, co bych zpětně označil jako snadné. Jak to říct doma? A co na to řeknou lidi (to se řešilo na vesnicích a menších městech často)? I když osobně mi to nijak žíly netrhalo, dlouho jsem žil v domnění, že okolí odsoudí mou homosexualitu, ale s ní taky mé rodiče. Ano, i sebevražd od roku 1989 ubylo. V roce 1989 se zabilo 1912 lidí, loni 1573. Je vhodné upozornit, že se jedná o dokonané sebevraždy. Kolik jich zdravotníci zachrání a zda počet přeživších neroste je ovšem otázkou. Zdravotnictví za těch 25 let přece taky ušlo kus cesty. Od roku 1989 naopak stoupl počet vražd (ze 100 na 182 loni) a ubylo obětí autonehod (V roce 1989 jich bylo 1389 a loni 760 mrtvých).

Ale to jsou jen čísla. Ta přece nevypovídají o tom, jak se tady máme. Když jsem doma stočil hovor na politiku, dozvěděl jsem se od táty, že se měl za komunistů líp. Argumentoval jsem tím, že to nemůže myslet vážně, protože můžeme cestovat, máme tu svobodu, na hlavě můžu mít duhový přeliv a stejně to neznamená, že budu muset ukazovat občanský průkaz policistovi (no dobře, tohle myšlení stále funguje v hlavách revizorů, zřejmě přeškolených lidových milicistů). Jenže pak jsem pochopil, že on se asi skutečně měl líp. Otec nebyl komunistickým funkcionářem, byl „obyčejným“ horníkem. Riskoval svůj život, aby mohl skrze bezúročnou půjčku postavit barák, protože horníci a důlní záchranáři (což dělal také) měli na tehdejší dobu královský plat. Podepsalo se to na jeho zdraví, na plicích a po úrazu má bolavá záda. Přesto mi tvrdí, že se měl za komunistů líp a trvalo mi několik let pochopit, že to tak asi OPRAVDU JE. Do zahraničí nejezdí ani dnes. Když není v práci, je doma u televize nebo něco kutí okolo baráku. Nezajímají ho koncerty, pochybuji, že někdy byl v divadle nebo na baletu. A knížku jsem na jeho nočním stolku asi taky nikdy neviděl (papírové noviny má předplacené dodnes). Zkrátka vše co dělá dnes asi mohl i tehdy.

Chápu slova Miloše Zemana o pražské kavárně. Kdybych nejezdil jednou za čas na Moravu, asi bych taky žil utvrzen v názoru, že těch pár procent lidí, co volí komunisty (neříkám, že je volí můj otec), jsou prostě lidé mimo nebo že to jsou prostě důchodci, kteří už moc voleb nezažijí. Je pravda, že jsem za celý svůj život nikdy nemusel řešit, jaké by to bylo žít  minimálním platem. To se mi to kecá. No jo, to není chyba demokracie. To je její vlastnost. To, že si tu můžu psát co chci, i to, že méně vzdělaných lidí je více a všichni mají volební právo. I proto dnes máme takového prezidenta, kterého si náš národ zvolil. Totalita i demokracie jsou svým způsobem sourozenci. Není to tak, že totalita je zlo a demokracie dobro. Chyby má přece i ta demokracie. Jenže pořád se mi to zdá jako uživatelsky daleko příjemnější politický systém. Nemám vysokou školu a přesto větší část života dělám něco, co mám rád. Z mechanika elektrotechnika jsem pokračoval do médií a dnes dělám sociální sítě. Tento progres by mi komunismus nenabídl.  Jak jsem psal na začátku, možná bych už byl ve svých pětatřiceti letech mrtvej. Takže co mi přineslo těch 25 let? To co jsem dnes. Sebe samého. Možná to bude znít trochu egocentricky, ale já s tím jsem spokojený.

A co vy? Kde byste byli asi vy?

P.S. V pondělí od 18:00 do 20:00 proběhne na Václavském náměstí koncert. Dojděte!