Je noc, po jedné ráno a cítím se docela zralý do postele a zároveň jsem docela spokojen, protože jsem sem jel se třemi úkoly, které se zatím docela daří plnit.

Prvním bylo odvést co nejlépe svou práci. Druhý úkol zní „být milý na lidi a především své kolegy“. No a třetím úkolem je to, že snažit se to celé užít si. Může to znít jako klišé nebo jako zápisek z deníčku psychopata, ale je to tak. Odnaučil jsem se již dávno opouštět svou komfortní zónu. A to není dobře, protože právě jistý vnitřní nekomfort formuje to, čím jsme. Nebo možná ne. Těžko říct.

Zatímco v první den (pátek) jsem se víceméně rozkoukával (ubytoval se, akreditoval se a pak sledoval jak český tým naložil Italům), sobota byla speciální v tom, že Český rozhlas měl Den otevřených dveří a slavil 96. narozeniny. Takže se část agendy z mistrovství světa vrátila do Prahy. Hned ráno bohužel neklaplo natáčení jednoho videa, ale alespoň již vím, ze které zastávky Račianské mýto jezdí autobus 210 (nevím kolik je jich doopravdy, ale klaplo to až na třetí pokus).

Kus rozhovoru s trenérem české reprezentace jsem se odebral sestříhat do media centra, bohužel jsem si nechal v karavanu bundu a v ní i sluchátka, takže nakonec jsem to stříhal stejně v našem mobilním studiu, kam jsem se musel vrátit. Tam jsem s hrůzou zjistil, že i když verze programu pro střih odpovídá, rozhraní některé funkce chybí nebo jsou deaktivovány. Čas byl ovšem neúprosný, a tak jsem video jakž takž slepil dohromady. S novým notebookem je vůbec sranda. Ani za boha na něm neumím snížit/zvýšit jas, ačkoliv ostatní klávesy jako vypnutí wifi nebo ovládání zvuku fungují. Poté, co jsem večer konečně zjistil, jak aktivovat zámek funkčních kláves už alespoň nehrozí, že si při pokusu o maximalizaci obrazovky odpojím wifi, kterou klávesa sdílí s funkční klávesou F11. Posílám písničku do UX oddělení firmy HP (hlavně že má tento notebook speciální klávesu na volání a položení hovoru).

Teprve když bylo hotovo mi došlo, že je sedm večer a já za celý den měl jen malou snídani, malé pivo, tři silné kávy a trochu vody s džusem. Nejdivnější ale bylo, že jsem vůbec neměl hlad! A tak jsem se kolem osmé večer naobědval a ještě se vrátil do FAN zóny, abych dodělal plán na neděli. Zhruba kolem půl dvanácté večer jsme se ještě otočili na jedno pivo do hospody, kde mi kolega K. vnukl myšlenku na video s fanoušky a pak jsem už zaplul do pokoje k blogýsku.

Až zavřu počítač, sejdu ještě na parkoviště hotelu, zapálím si cigaretu a pak půjdu spát. Budou dvě v noci. Vstávám po osmé. Co mi udělalo největší radost? Asi to, že se konečně povedlo Italům na MS vstřelit gól. A mám se na co těšit i v neděli. Předpokládám, že zápas České republiky s Rakouskem bude jen formalita, ale daleko víc napjatý jsem na zápas USA-Německo. Kdyby totiž Německo dokázalo porazit Američany, znamenalo by to, že ve hře zůstanou Slováci. Asi jde trochu o sentiment, ale tak to cítím. Zkrátka narodil jsem se do společného státu a rozumíme si i bez překladatele.

P.S. 16 hodin v jedněch botách nonstop nese své ovoce (vzhledem k pachu odhaduji, že se jedná zřejmě o durian). Bohužel mám pocit, že antiperspirant do bot moc nezabírá a tak mám v plánu nejpozději v pondělí mrknout do obchodů a zakoupit nové boty pro případ, že důkladné vyprání v noci bude znamenat, že staré boty do rána nevyschnou (ano, mám tu asi desatero triček, dvoje rifle, ale boty jsem si vzal pouze jedny). Nedůkladné vyprání totiž již proběhlo a s lítostí musím říct, že to moc nepomohlo…

P.S.2: Počet kroků: 15 630.