Skoro mi to vyšlo. Skoro to byl příspěvek s jedním kulturním tématem. Jenže pak mi došlo, že i když je to z marketingového hlediska správně (odlišovat témata a moc to nemíchat), tohle je přece blog. Kombajnův blog. A ten mele páté přes deváté odjakživa. ODJAKŽIVA.

Takže byl jsem konečně na Star Wars. Na těch nových samozřejmě. Nakonec jsem na Silvestra koupil za poslední flexipasy (na Twitteru se docela ujal můj novotvar flexipussy) dva lístky. Tyhle věci obvykle řeším online (jen na PC, na tabletu mi samozřejmě web CINEMA CITY blbne), ale šlo o to zbavit se flexipasů. Už samotný nákup na Silvestra byl poměrně vtipný, zaučovala se slečna. Nastavila vše jak měla, pak si někdo všiml, že jsem měl předtím narozeniny, takže mi tam dala navíc slevu a asi po čtvrtém nadiktování čísla mé kartičky se jí podařilo kliknout na tlačítko ERASE ALL TRANSACTION, čímž mi jen potvrdila, že CINEMA CITY má problémy s UX dlouhodobé a hlavně napříč celou firmou, webem počínaje přes interní systém na prodej lístků (samozřejmě, že toto tlačítko bylo těsně vedle tlačítka POTVRDIT). Nadiktoval jsem ještě jednou nebo dvakrát své číslo karty (myslím, že jsem se ho během nákupu naučil nazpamět) a nakonec dostal dva lístky. A jen tak mimochodem, to, že slečna byla pomalá a že to trvalo o pár minut déle než obvykle, nebylo důvodem, abych na slečnu byl nějak hnusný. Naopak, já se bavil, zaměstnanci se usmívali, prostě pohoda.

V sobotu druhého jsme tedy vyrazili se spolubydlou do kina. Mladýho na kino neužije, spolubydla to chtěl vidět v IMAX a já taky. Ten pocit, kdy sednete do sedačky, a protože šetříte peníze I PŘÍRODU a máte tak své vlastní brýle z minula, rozjedou se upoutávky a vaše brýle NEFUNGUJÍ… Tak ten pocit jsem zažil poprvé. Po deseti minutách sledování rozostřeného obrazu jsem se cítil opravdu divně. Naštěstí jsem si uvědomil, že polarizace není zas tak exotický fyzikální jev a zkusil se na plátno podívat přes brýle tak, že nožičky směřovaly ne k uchu, ale do prostoru. BINGO. Brýle šly naštěstí snadno rozlomit a film jsem dokoukal s provizorním cvikrem. Přijde mi sice doslova ÚCHYLNÉ, že když si jednou koupím brýle v CINEMA CITY a pak jdu do jiného CINEMA CITY, tak nefungují (nebo to bylo tím, že jedno bylo normální a druhé IMAX?), ale zase to zapadá do té non-userfriendly image CINEMA CITY. Jinak z filmu samotného dýchá onen duch, co z filmů minulých, jen jsem měl takový pocit, že vše, na co jsme se koukali, jsme už viděli. Souboj na mostě, Hvězda Smrti, otcovražda. Bylo to točené s respektem a úctou. Jen se z toho nějak vytratil děj. Takže ano, pro fanoušky Star Wars je to 4/5.  Ale čekal jsem víc.

Sherlock Holmes z BBC je můj nejmilovanější seriál za poslední roky. Předchozí díly znám velmi dobře a tak jsem si nemohl ujít speciální novoroční epizodu. Reakce fanoušků po celém světě jsou vyhrocené. Některým to přišlo jako zdaleka nejlepší díl, jiní byli totálně zklamaní a píší o zdrogovaných scénáristech. Asi to mysleli hanlivě, ale třeba já osobně nic proti lidem píšícím na drogách nemám. Nechci to tu moc rozebírat kvůli spoilerům, přece jen, premiéru měla epizoda 1.1.2016, ale za sebe musím napsat: „Dávalo mi to dokonalý smysl, skvěle jsem si to užil a to, že jsem byl zkouřenej v tom nehrálo roli“.

A teď něco úplně jiného. Michal Kašpárek z Brna napsal reakci na článek o kavárnících, kteří si myslí, že dítě do kavárny nepatří a ukázalo se, že názor společnosti na tuto problematiku není zcela jasný. Rád bych tedy na tomto místě vyjádřil na danou problematiku svůj názor. Ostatně je to stejný názor, jako mám v případě kouření. Proč si o tom sakra nemůže rozhodnout sám podnikatel? Proč tu nemůže být kuřácký podnik určený těm, kteří kouří? A proč nemůže kavárník vyhradit svůj podnik pro dospělé? Ano, jako homosexuální egocentrik přiznávám: V kavárnách si sedám od dětských koutků co nejdál a to i v případě, že v kavárně žádné dítě zrovna není. Ano, vadí mi hlučné děti a rodiče tvářící se, že se jich to netýká. Pozor, netvrdím, že všechny děti jsou hlučné nebo mi nějak narušují bublinu. Nicméně když se zadaří, leze vám takové dítě a nevšímavý rodiř na nervy po deseti minutách. Neříkám, že maminka nemá právo si zajít na kafe. Jen raději chodím do kaváren, kde podobné věci jako dětské koutky NEMAJÍ, A zároveň k tomu JEDNÍM DECHEM dodávám: „To přece nijak nebrání tomu, aby vznikaly kavárny, které na maminky s dětmi přímo cílí.“ Kouření nebo děti. Obojí by mohla rozhodnout i bez zákonů poptávka na trhu.

Nicméně žijeme v ČR a tak tu bude zakázáno kouřit všude (i tam, kde kouří majitel, obsluha či štamgasti) a naopak bude nařízeno Nejvyšším soudem, že povolit vstup mamince s dítětem MUSÍTE.