Někteří lidé nemají vietnamské večerky rádi. Já tu svou mám rád moc. Nikdy tam totiž nebylo nic problém. Když obchod převzali stávající majitelé po jiných lidech vietnamské národnosti, zjistil jsem, že nemají moje oblíbené cigarety. „Napíšu, zašídím,“ řekla mi svou nedokonalou češtinou prodavačka, zřejmě manželka majitele. A druhý den tam měli mentolové Pall Mall.

Když jsem o týden později došel pro papírové filtry, nedokázali jsme se domluvit. Dala mi ale papír, kam jsem napsal požadované „papírové filtry“ a i když to trvalo o pár dní déle, dnes jsou v jejich sortimentu. Když nakupuju za víc jak dvě tři stovky, dostanu dárek (zapalovač, tatranku nebo třeba pár bonbonů z bonboniéry v igelitovém pytlíku). Je jedno že tento dárek v dražší večerce přeplatím, protože se nemusím táhnout do obchoďáku. A navíc se paní prodavačka usmívá. Od rána do večera. Nikdy jsem neslyšel: „Nemáte drobný?“, nikdy nebyl s ničím problém. Nikdy mi nezkazila náladu tím, že se tváří jako žaba na kameni nebo obsluha nonstop bufetu na Letenském náměstí. NIKDY.

Vždycky když slyším někoho lamentovat na to, jak nám Vietnamci berou práci, vzpomenu si na ni. Otvírá dřív a zavírá výrazně později než český obchod vedle. A tak i když nemám velkou možnost výběru, mám rád svou vietnamskou večerku. Ostatně kam jinam bych chodil, když české potraviny vedle zavírají v šest, takže pokud se vracím z práce, nemám ani moc jiných možností? Nebylo by lepší, místo hledání rozdílů mezi oběma rasami, raději jedna se od té druhé učit? Od Vietnamců se můžeme naučit minimálně pracovitosti, slušnosti a nekazit náladu ostatním. Možná to není moc, ale je to přesně to, co se by lidé v této zemi učit měli…