Je to marný a trapný, ale ty pomlky na blogísku jsou čím dál tím větší. Ne že by se nic nedělo, ale v poslední době není moc o čem psát. Nebo taky možná kecám…

Vždycky je o čem psát. Jen se v nepracovní dny strašlivě flákám. Chtěl bych jet k moři, ale letos to asi (ZASE) nedáme. Kuba měl finančně divočejší období, ale blížíme se pomalu k cíli a tím by měl být on jako spolumajitel baru na Letné. Já se mu do toho nemíchám. Když ve stejném oboru naposled podnikal jeden z mých ex, skončilo to dluhama, z jeho strany totální neochotou se o tom bavit a i to přispělo k rozpadu tehdejšího trojvztahu, protože tím mezi námi jaksi nefungovala (oboustranně) linka důvěry. Jsem dnes jen o pár let dál, ale hodně jinde stavem mysli. Vždyť on vlastně ani není důvod se do toho míchat!

Ale to jsem zase uhnul někam úplně jinam. Vždyť jsem chtěl mluvit o svém lenošení. Pravda, trochu mi tuto činnost komplikuje fakt, že se v poslední době budím někdy i v půl páté. Ale pokud nemám nějakou schůzku ve městě (a ty moc nemívám) a nemusím do práce, tak si zalezu k počítači a hraji hry. Konkrétně jsem nyní propadl hře DOTA 2. Není to střílečka, ale fantasy realtime online strategie, která má své kořeny ve hře Warcraft III (na dvojce jsem si svého času hodně ulítával). Pravda, nestavíte žádné budovy, ale vylepšujete vlastnosti hrdinů a musíte zničit soupeřovu pevnost. Instalace hry je zdarma, pokud máte účet na Steamu, prostě si ji jen nainstalujete. Kdo se o hry zajímá, se nyní asi usmívá, protože hra není novinkou. Zítra bude DOTA 2 venku na den přesně jeden rok (nepočítaje dva roky uzavřeného testování). Každopádně je to velmi hratelné a systém vývoje hráče i postupné oblékání hrdinů do výstroje se asi hned tak neomrzí. Hraji DOTA 2 asi týden a mám odehráno přes 60 her (30-60 minut), což je asi na pracujícího člověka s funkčním vztahem krapet moc. Ale já jsem šťastný. Jen já a můj počítač.

Nechápejte mě zle. Já sice snesu přítomnost lidí, jen je nevyhledávám. Vždyť i na baru mám obvykle otevřený tablet a připojím se k hovoru v podniku jen tehdy,  když chci. Někdo to považuje za aroganci, někdo za autismus, někdo to vnímá jako nedostatek empatie. Je mi jedno jakou to má nálepku. Výslovně mě neuráží nic z toho. Na některé lidi působím arogantně. Zvykl jsem si. S cechem ajťáka mám k autismu blíž než si myslíte a nedostatek empatie? Každej je nějakej. Někdo je bílej, někdo žlutej, někdo raději holky, další vdolky a jiný zase hošany. Bude nám všem líp, až to všichni na týhle kuličce pochopí. Někdy mám pocit, že lidstvo ničí svět záměrně. Jen proto, že diverzita tohoto světa je nad možnosti jeho chápání.

No. Tak si to po sobě čtu a ten apokalypticky laděný konec není úplně to, čím bych chtěl dnešní z mé strany pocitově veskrze pozitivní post (ahoj, já žiju) zakončit. Co takto třeba testem vašeho sluchu? Rozlišujete mezi jednotlivými tóny? OTESTUJTE SE! :D