I já se na týden stal campuserem. Včera jsem tu psal o cestě do Londýna autobusem (což se dalo bez problémů přežít a jen mi to potvrdilo mou domněnku, že nejsem zas tak zhýčkaný). Ten dorazil k londýnské O2 aréně před polednem a tak zbytek dne byl poměrně volný.

Tedy v rámci možností. Nejdříve totiž bylo vhodné vyřídit akreditace a pak se teprve jet ubytovat. Zpočátku se zdálo být výhodou to, že mám press akreditaci a tudíž odpadla povinnost čekat mezi několika tisíci nadšených lidí z celého světa a mohl jsem jít do sekce, kde těch lidí bylo podstatně méně. Jenže došlo k tomu, co se občas stává. Na seznamu akreditovaných nebylo ani moje, ani kolegovo jméno. Vlastně tam byla jen tři česká jména, z nichž minimálně jeden nedorazil. Po pár desítkách minut čekání, nás ale zachránilo české duo Sabo/Holková, kteří ony presskarty odněkud sehnali. Následovala koupě Oyster kard, což je taková obdoba pražské Opencard, liší se jen v tom, že je plně funkční (prostě vám vypadne během pár sekund z automatu plastová karta nabitá tak, na kolik jste chtěli (tedy nepotřebujete fotku, nemusíte kartu nikde vyzvedávat a světe div se, není ani nutné kartu jakkoli validovat – jen si musíte při každém vstupu a výstupu metra u turniketů pípnout).

Poté jsem vyrazil směrem Pontoon Dock, kde bydlím v hotelu. Stany totiž nemám moc rád a říkal jsem si, že když už mám vstup i dopravu do Londýna zdarma, tak mi zaplacení hotelu zas tak velkou díru do peněženky neudělá. A při cestě na hotel jsem poprvé v metru cítil Londýn opravdu smrdět. Někde u Canning Town nebo Silverstone totiž nadzemní dráha vede místy, kde je nějaká skládka. Nevoní to ani domácím, soudě z jejich výrazů, když nasládlé pachy skládky připomínající rozklad syrového masa vnikly do kupé nadzemní dráhy (v Londýně bylo určitě přes 25°C). Pokoj jsem dostal bez problémů a je možná skromný, ale čistý a vypadá nově zrekonstruovaně. Dal jsem si sprchu, převlékl se, vyčistil si zuby a vyrazil zpět do města. Cestou k O2 jsem udělal pár fotek a pak si šel pro press kartu, tentokrát se svým jménem (dnes možná půjdu pro třetí, protože první byla bez jména a druhá je pro jistotu bez čárového kódu).

Ano, chybky se najdou. Některé lze odpustit bez mrknutí oka, jiné nutí k zamyšlení a některé vám zavaří mozek. Vezměte si třeba takovou Campus vesničku. Je plánovaná pro 2-3 tisíce lidí (jak jsem zjistil z rozhovoru s jednou z žen, které dohlížejí na jeho provoz), ale je zde pouze zhruba 20 sprch pro ženy i muže. Tohle už není fail, ale fail na ntou. Jednou se do vesničky bez modrého pásku nedostanete ani s press kartou a je problém udělat pár fotek třeba pod dohledem někoho z organizátorů, příště vás nepustí a slíbí, že budou vědět jak to řešit a potřetí projdete i bez pásky a na výstupu vám nikdo nic nekontroluje (elektroniku lze označit bezpečnostní nálepkou). A když odcházíte ze samotné haly, ochranka zkontroluje nálepku na foťáku i notebooku, ale kdybych v druhé kapse batohu měl další dva notebooky, tak je odnesu, protože ji nikdo nechtěl vidět. Přiznávám ale, že se snadno hledají chyby na organizaci Campus Party v první den akce. Důležité je, že se povedlo svést lidi ze všech koutů světa na podobnou akci.

No a po osmé došlo ke slavnostnímu zahájení akce. To navštívila i viceprezidentka komise EU Neelie Kroesová, která v ČR vešla ve známost bojem proti drahým poplatkům mobilních operátorů a slibem, že se bude pokoušet zrušit roaming v EU. Na 72 let tedy vypadá čile a mluvila nejen o jednotném roamingu (který přitom podle původních zpráv odpískala), ale i o tom, že je v oboru IT málo dívek. Byla potěšena, že v sále vidět dívky jsou. Společně s ní na pódiu promluvil i CEO z Telefónica UK Ronan Dunne a samozřejmě nechyběl ani španělský spoluzakladatel Campus Party Paco Ragageles, z kterého doslova stříkal optimismus a radost. Krátkým debatním intrem provedla Suzi Perry a pódium pak přenechala beatboxovému mágovi BeardyMenovi, jenž se snažil předvést, jak by mohl znít zvuk 21. století. Sem míří k jinak poměrně svižnému a povedenému zahájení moje jediná výtka. Posadit novináře (respektive kohokoli) dva metry k obrovským reproduktorům postavených na zem a pak to nazvučit tak silně, že ač jsem z velkých tanečních parties na nějaký ten silný zvuk zvyklý, přesto jsem si musel zakrývat uši mi nepřišlo snad ani moc bezpečné. Kolegův pokus o audio záznam na tabletu neskončil slavně, protože intenzita zvuku udělala místo křivky tlustou čáru. Můj kousek záznamu z fotoaparátu je také z velké části přebuzený, přesto se jej pokusím během dneška někam nahrát. Jako bývalý VJ totiž uznávám, že měl BeardyMen nejen pěkné vizualizace, ale na místě dokázal za pomoci pusy a pár mašinek vyprodukovat něco, co znělo jako elektronický track ze studia.

Od českého zastoupení organizátorů potom byla desítka českých novinářů pozvaná na drink, jehož hlavním osvěžením by mohla být obsluha od Miloše Čermáka :). Zhruba hodinu a půl trvající debata nejen o Campus party probíhala v přátelském duchu. Campus Party byla tedy oficiálně zahájena a dnes se již mohu těšit na další nové zážitky. Zůstaňte naladěni!

P.S. Pár fotek z akce se budu snažit každý den házet do svého alba na Facebooku nazvaného 2013 – Londýn – Campus Party.