Už když jsem se před několika týdny dostavil poprvé do Českého rozhlasu, pojal jsem obavy, že bez mapy budovy nedám ani ránu.

Celý komplex totiž tvoří tři budovy, které jsou navzájem propojené. Jenže díky tomu, že každá z nich měla třeba jinak řešená podlaží, dochází v tomto komplexu ke kuriózním věcem, kdy například v jedné budově neexistuje patro číslo pět. I když ve výtahu najdete podlaží šesté, sedmé a osmé, pětka chybí. Věta: „Sjedete o dvě patra dolů,“ kterou vyslovila paní na HR, mi pak začala dávat smysl, i když jsem se nacházel v šestém podlaží a jel do třetího. Český rozhlas je rozhodně respekt budící organismus. I zcela neznámí lidé se na vás na chodbách usmějí. Hned první den jsem málem ztratil kartičku HOST, ale naštěstí ji šikovný vrátný vytáhl zpod dřevěného roštu na střeše, kam se chodí kouřit. Už se těším, jaká dobrodružství mě tam čekají. Ostatně Filip Rožánek tvrdí, že nový zaměstnanec, který se v rozhlase neztratí, je podezřelý. Pravda, již jsem v pondělí jednou sjel do přízemí, kde jsem čekal recepci nebo východ, ale protože jsem zřejmě použil nějaký špatný výtah, ocitl jsem se bůhví kde. Otočil jsem se na podpatku a zase vběhl do výtahu. Na bílé chodbě totiž vládlo zlověstné ticho, nikde ani živáčka a nějak mi to atmosférou připomnělo jeden nejmenovaný film.

Jinak můj první den probíhal až krapet nudně. Přečetl jsem spoustu textů o organizaci a kdybych si z toho měl všechno zapamatovat, musel bych se to biflovat čtvrtletí. Na některé věci ještě čekám, ale i když jsem odevzdal fotku z Movemberové akce, na mé nové přístupové kartě jsem bez knírku. Odfotili si totiž moji aktuální podobu. Projel jsem si na místním intranetu co se dalo a nezbývá mi, než se těšit na dny příští.

Stejně jako je spousta novinek v pracovním životě, ani v tom osobním to aktuálně není zrovna… …přehledné. Před pár týdny se moje jedna známost odmlčela. Pokusy o komunikaci zůstaly bez odezvy a tak jsem prostě vzal na vědomí, že jsem asi v nějakém druhu ignorace bez jediného slova vysvětlení. Včera se situace osvětlila. Kolaps, pár týdnů nemocnice z vyčerpání. Těžký život workholiků. Před krátkým časem jsem potkal jednoho rošťáka z banky. Občas spolu zajdeme na víno a donutil mě nedávno ve vší počestnosti u něj přespat na velmi úzké posteli. Čeká mě ale i kafe s jeho jmenovcem. Při pohledu do diáře na tento týden se zastavím nejdřív o víkendu. A to jsem si dal závazek, že letos dárky koupím včas…