Něco podivného se probouzí. Něco, co neumím opsat slovy a neumím to nijak definovat v měřitelných hodnotách. Nesnáším abstraktní věcí jako tohle. A možná je i miluju. Možná obojí najednou.

Och ty věčný rozpore. Patříš k člověku od počátku věků. Aby bylo jasno, nemluvím zde o lásce ani zamilovanosti. Těžko se taková věc uděje, když nechodím na rande. Tedy, abych byl přesnější, občas s někým na kávu zajdu. Ale kandidáty si vybírám tak, aby náhodou k ničemu takovému nedošlo. K zamilovanosti. Většinou příliš mladé, někdy díky tomu příliš naivní. Ne vždy je ovšem odhad stoprocentní. Ano, v jednom případě se mi stalo, že třiadvacetiletý kluk mi díky kombinaci své sebevědomosti, vysokého stupně pohlednosti a pravděpodobně i inteligence přišel natolik přitažlivý, že bych to s ním někdy v budoucnu pravděpodobně risknul. Kdyby se to vyvinulo. Na druhou kávu s ním zatím čekám a nemohu říct jistě, že tuto šanci dostanu. Bojím se nechat svůj mozek zhodnotit šance. Je to 99:1m že to bylo jediné společné kafe nebo 98:1? A proč nad tím přemýšlím zrovna v autobuse cestou od rodičů?

Ať tak či onak, v kombinaci s pár filmy, které jsem v poslední době viděl (Všichni jsou v pohodě a Juste Une Question d Amour) jsem si opět začal uvědomovat, že sice mohu předstírat, že jsem v pohodě a že mi můj současný život vpostatě vyhovuje, ale pravdou to není. Teda myslím, že ne. Nejsem si jistý. Ironie. Jsou tu pochyby. A samozřejmě rozpor. V tom co cítím, co říkám, jak se chovám. Život pravda člověku trochu dokáže obrousit hrany. Tvrdím, že jsem smířený s tím být sám, ale není to pravda. Tvrdím (zřejmě pod vlivem tlaku společensky přijatelné pseudomorálky), že sex nebo vzhled není všechno. Všechno to není, ale ruku na srdce, kolik z vás se zamilovalo do někoho, kdo se jim nelíbil nebo byl špatný v posteli? Nehledám muže roku, ale pokud tam není jiskra, nechci tím „ztrácet čas“. Jsem nedočkavý? Jen jsem se přizpůsobil dnešní době. Nikdo nechce čekat. Plazmové televize, auta, byty. Vše na splatky, hypotéky a hned. Z evoluce trvající tisíce let si lidstvo vyrobilo nové náboženství. Rýže za 15 minut, těstoviny za deset a instantní polévka za tři. Chutná nám to ale pak? Cožpak se každému občas nezasteskne po poctivé kuchyní? Žádné knedlíky z obchodu, ryby z mrazáku, jogurty, které se nezkazí dlouhé týdny.

V jídle jsme naši chybu již pochopili. Vracíme se k farmářským trhům, protože máme chuť zase jíst něco, co nějakou chuť má. Máme za poslední roky dost rajčat bez chuti či vůně. Chceme česnek, který má intenzivní chuť. Vracíme se ke kořenům. A co city a vztahy? Uvědomíme si taky u nich, že spousta z nás jí instantní břečku bez chuti? Kdy se mi naposledy sevřelo srdce radostí, že JEJ zase uvidím? V mém případě je to skoro čtyři roky. Možná si za to můžu sám. Koukám se na kluky na internetu na seznamce IBOYS jako na zboží v katalogu prodejní společnosti. Ne ten ne, vypadá neprakticky. Tento má velký objem, z tohoto se jistě brzo sepere potisk, libí se mi, ale provoz bude drahý, nevím… …mají to i v jiné barvě? Vysnil jsem si svůj ideál a nehledě na to, že netuším, zda by mi nakonec vyhovoval jej srovnávám s ostatními položkami v katalogu. Přestal jsem klukům dávat šanci. Přestal jsem ji dávat sám sobě.

Ale neudělal jsem to včera, před měsícem nebo před půl rokem. Udělal jsem to již před mnoha lety. Je těžké uspokojit někoho, kdo netuší, co chce. Pokud čekáte nějakou vznosnou myšlenku, závěr nebo poučení, budete zklamaní. K ničemu takovému jsem se nedobral. Jen jsem měl chuť trochu se vypsat. Život je zkrátka komplikovaný. Stejně jako každý z nás. Lidi jako jsem já, zkrátka jen ‚bere‘ dělat si život ještě komplikovanější. Mám pocit, že se dobrých 15 let místo života schovávám za počítačem. Možná bych místo každodenního vysedávání u něj měl zkusit něco jiného. Projít se jen tak sám městem?