Včerejší den byl ve znamení „on-lajnu“ Davida Ratha. Přirozeně. Ale nestěžuju si, on-line je vždy vyhození z rutiny.

V práci jsem pravda nebyl určených 8,5 hodiny, ale skoro jedenáct. Mohl jsem si to dovolit, neměl jsem v plánu žádný program ani posilovnu. Dnes sice posilovnu v plánu mám, ale nebude problém si na ni najít čas. V práci totiž strávím jen polovinu dne. Za absenci minulé úterý (po večírku) jsem se rozhodl si ukrojit z naplánovaného náhradního volna. Bude to i tak lehká změna. Po obědě vypadnu někam na kafe do města, pak posilovna, mohlo by se dostat i na fotky a večer hurá na premiéru filmu Prometheus (publikované recenze srazily má přehnaná očekávání na reálnou mez).

Jinak se v mém životě nic nestalo. Pokud nepočítám to, že se do necelého měsíce budu stěhovat. A taky to, že jsem začal být otevřenější v tom dát si občas s někým cizím kafe nebo koktejl. Prostě už je mi asi tak dobře, že snesu pomyšlení na to, zkusit poznat někoho nového, kdo mi hned nebo za pár měsíců či let zlomí srdce. Ale usmívám se. A je to jev, do kterého se musím čímdál méně nutit. Stačí čímdál menší a nižší podněty k tomu, abych se usmál. A samozřejmě lidé které potkávám umí někdy překvapit. Někdy příjemně…

P.S. Za to jiní lidé, jako třeba můj původně plánovaný spolubydlící, nepřekvapují vůbec. UPC, které jsem přednostně zařizoval a platil (především na jeho naléhání, že potřebuje internet) v bytě, kam se nakonec nebudu stěhovat, je stále na svém místě. Navíc vybral smlouvu UPC na rok, takže zaplatím o tisícovku víc za vyvázíní se z ní (jupí). Já mám stále klíče od bytu a Lukáš nic neřešil. Smazal si mne z přátel na FB (proč?) a zmizel v dáli. Kladné body získal ale za to, že reaguje na SMS. Snad to dopadne dobře…