Zvažoval jsem to poslední dva dny a dospěl k rozhodnutí, že se na Jiřího z Poděbrad stěhovat nebudu. Bylo to tak naplánované, dostal jsem dokonce od bytu již klíče (ostatně již jsem i zaplatil květnový nájem), ale rozhodl jsem se jinak.

Začnu zápisek tím, že mne bolí kozy. Ve středu jsem je totiž cvičil poprvé po měsíci a něco. Ale to si samozřejmě nestěžuji. Naopak, jsem rád, když cítím, že jsem cvičení neodfláknul. Když cvičíte pravidelně, tak tyhle bolístky během dvou týdnů zmizí. A cvičení je aktuálně jedna z mých životních jistot. Ke svému životu jistoty potřebuji. I proto jsem se rozhodl jít spolubydlet s někým, s kým jsem to již měsíc odzkoušel v Brně. Jeden psychouš (v tomto případě já) přeci na jeden byt dostačuje.

Jinak proběhl můj čtvrteční den k uzoufání obvykle. Pár upravených fotek ze svatby, online sledování hokeje, chvíle hraní, dva díly třetí série BBT a taky testování na HIV. Čekal jsem dlouhé fronty v Domě světla, ale opak byl pravdou. Byljsem tam mimo personálu sám. Proběhlo klasické vyptávání se na to zda souložím za peníze, točím nebo jak to mám rád a pak si místní zdravotník vzal trochu krve. „Máte krásné žíly, nebudeme ani škrtit,“ řekl mi a vysál si svou dávku. Dlužno říci, že se mu to povedlo na první pokus, zřejmě nemám ‚uhýbavé žíly‘, jak mi tvrdila sestřička minule.

A jinak? Začínám se zase usmívat. A to je dobrá zpráva. Čím spokojeněji vypadám, tím větší je šance, že někomu padnu do oka. A když ne, tak se nic neděje. Mám stáleho milence (s frekvencí dvakrát měsíčně, což se dá přežít), práce mne baví a z těch všech změn okolo blogu, bytu, mého těla si začínám říkat, že jsem se vlastně celý život bál něčeho (změn), co si lze i užívat. Co víc si přát? Snad jen nějakou tu sedmičku v krabici od bot…