Neděje se toho kolem mne zrovna málo. Ale už nemám sílu za všeho vyšilovat. Tak jsem změnil po čase práci, no. Tak se smířím s tím, že svýho prince jsem potkal a další nebude, no. Tak mi dnes holt naříznou oko a seškrábnou kus rohovky, no…

Dokonáno jest a v úterý jsem se rozloučil s pozicí webeditora a menšinového (nikoliv že bych psal o menšinách, ale bylo toho málo) redaktora ekonomického časopisu Profit a přešel jsem v rámci společnosti na pozici editora internetového zpravodajského serveru XXXXX.CZ (jehož denní návštěvnost je řádově jinde). Přechodu jsem se docela bál, ale po dvou dnech mám pocit (nechci to zakřiknout), že zbytečně. Tým je v pohodě, práce je více různorodá než copy / paste, snad jen přechod na jeden monitor a pomalejší počítač je trochu bolestný (doma mám 22″+17″). Jinak ale všechno funguje jako namazaný stroj. Přeji Profitu vše nejlepší a budu vzpomínat v dobrém, protože v redakci vládla téměř vždy pohoda. Potkávat se snad budeme i nadále, dělí nás jen dvě patra. A taky jsem konečně dostal svoji presskartu! Skoro to svádí vyrazit fotit na nějakou demonstraci. V sobotu potáhnou Prahou odbory. Ale to se budu ještě držet v ústraní a přítmí.

Dnešek je pro mne významným dnem. Již za pár hodin se zařízne laser do mojí rohovky, abych mohl odhodit brýle a vidět bez nich stejně, jako naposledy ve třetí třídě. Brýle sice nosím až od páté, ale to mi už zjistili 1,5 dioptrie. Dnes má na obou 4,5 a nějaký čas už je to srovnané, takže jsem se nakonec rozhodl pro tento zákrok. Nebudu zastírat, že v tom hrálo roli i to, že se tím pokouším odprostit částečně od dosavadního života. Zpravidla mi po rozchodu stačilo změnit barvu vlasů, ale tentokrát to bude chtít razantnější změny. Na své postavě a potažmo fyzické kondici opravdu pracuji (včera krásných 800 kcal) a nyní učiním další krok ve vytvoření lepší verze Kombajna. Věcí, kdy mi brýle překážejí je dost. Déšť, ostré slunce, zima a rosení skel, focení, koupání, holení, tancování, posilovna a neměl bych opomenout ani sex a líbání. Neustálé posouvání brýlí na kořen nosu a čištění upatlaných skel odpadne. Uvidím, zda uvidím. Pokud ne, budu si muset založit audioblog…

Jinak je všechno v pohodě. Už to není komplikované. Přijal jsem fakt, že další vztah hledat nebudu. Přijal jsem i to, že z toho posledního se budu vzpamatovávat několik let. Nikomu nic nevyčítám. Je to prostě fakt. Někteří lidé prostě vypadají navenek tvrdě až necitlivě, ale uvnitř je to může trhat na kusy. Kriste, to zní tak dramaticky. Jsem drama queen? Mám chuť napsat, že nejsem, ale všichni víme, že částečně to není pravda. Nejsou to výčitky, jen konstatování. Mám klidnou tepovku a při psaní se usmívám. Přes to všechno je mi prostě fajn. I díky lidem, kterým za to málokdy děkuju. I díky lidem, které občas posílám do hajzlu. A oni se nenechají. Někdy do hajzlu jdou, jindy tam pošlou na oplátku mě. Asi to tak má být, ale v konečném důsledku, to jsou právě oni, kdo nás drží nad vodou. Lidé, kteří opakovaně snesou býti posláni do hajzlu a přesto se přes to přenesou jsou přátelé. A že o vás třeba drbou, sotva se otočíte? Děláme to skoro všichni. Ačkoliv jsou v mém životě často chvíle, kdy je mi nejlépe samotnému, přesto občas pocítím záchvěv vděčnosti za to, že znám lidi, se kterýma je mi fajn i ve chvílích, kdy mi vlastně fajn není.

Všem zájemcům o popsání průběhu operace ji rád popíšu. Ale pravděpodobně ne dřív, než o víkendu. A pokud někoho zajímá, kdo mne doprovodí z kliniky domů, tak to bude Marosh. Mohl bych napsat tisíce odstavců o tom, co pro mě znamenal a znamená. Ale obávám se, že podstatu věci bych stejně nezachytil. Tak mne napadá, že jsem možná měl skončit o tři věty dřív… :)