Poslední dva dny jsem citově jako na houpačce. Vytanula mi na mysli slova Taťjány Voice, která se ke mě jednou naklonila a vážným tónem mi oznámila, že moje stavy jsou vhodné na medikaci (jinými slovy: jsi psychouš, ale stačí na to brát prášky). Jsem psychouš? Samozřejmě. Mám si na to sehnat nějaké prášky? Čert ví…

Takže co nového? Pondělí proběhlo podivně. Na konci pracovní doby se mi nějak zmrvila nálada cestou do Qcafé. Ani tam mi to náladu nevylepšilo. Napravo seděl pan P., který nyní randí s Honzou (vzhledem k tomu, že díky tomu začal Honza abstinovat, jim držím palce). A vlevo byl jiný čerstvě rozejitý kamarád, který se tak nějak ze cviku tulil k jednomu zajíčkovi. I když matičku s matičkou spojit nejde, beru to jako jakousi porozchodovou terapii. Suma sumárum, dva mí kamarádi po levici i pravici seděli na baru se svými „polovičkami“ (obě polovičky jsem měl v uplynulých třech měsících v posteli) a já se tam v tu chvíli cítil hodně nepatřičně.

Chvíli jsem uvažoval o tom, že to celé půjdu vyběhat do posilovny, když jsem si uvědomil, že mám oboje kraťasy ještě v pračce. A tak jsem místo toho zalezl k počítači. Večer jsem si pustil film na vlásku, abych zjistil (asi po hodině koukání), že mám z 5 GB MKV stažené jen 3 GB. Každopádně doporučuji, naposledy jsem se u animáku stejně dobře bavil při „Jak vycvičit draka“. No a pak jsem šel spát. Mám resty. Nedokončil jsem ještě povídku a chci si udělat opravdu pěkné CV. Stejně jako moje psychické rozpoložení, i moje nespokojenost v práci má své vrcholy. A poslední dva týdny mám pocit, že zdolávám Mount Everest a sluncem zalitá údolí jsou na tisíce mil daleko. Jestli jsem vyhořel, tak musel někdo použít pěkně silný svinstvo, vedle kterého je napalm jen nevýrazná přísada do polívky. Ano, dlouhodobě mě štve, že moje práce není adekvátně finančně ohodnocena. A ano, zřejmě to souvisí s faktem, že mi můj měsíční příjem nepokrývá náklady. Je to taková spirála nespokojenosti. A člověk si ji pak kompenzuje různými blbinami (slíbil jsem několik káv a několik úplně jiných úkonů několika buznám).

Jak z toho ven? Protože nejsem v řídícím aparátu EU, nelze se spoléhat na poučku, že nejrychlejší cesta je oklikou. Naopak. Nejrychlejší cesta je změnit práci. A ano, vím. Venku je krize. Nezaměstnanost bude stoupat. Doba je nejistá. Byla ale ve středověku jistější? Byla snad jistější za války? Tolik prahneme po jistotách, že přestáváme vidět, že pocit jistoty sociální sem zatáhli komunisti při jejich plánování pětiletek. A víte jaký je to pocit především? Falešný. Bude lépe? Určitě! Za rok? Za dva? Těžko říct. Vzhledem k chování našeho premiéra mám pocit, že to tak brzo nebude. Přizdisráč Nečas se vůbec nepoučil z vývoje u našich slovenských bratrů. Skončí v hajzlu stejně jako Dzurinda. Ale na tyhle úvahy je ještě dva roky času…

Včera všem Vodafone ukázal, jak nasrat většinu zákazníků a při monitoringu sociálních sítí včera museli jeho pracovníci lézt vztekem po zdi. Hashtag Vodafone se tak na Twitteru vyšplhal na třetí místo (a je třeba zdůraznit, že hashtag FAIL je soustavně první a za velký úspěch je považováno již to, probojovat se do TOP10) a většina toho, co včera o Vodafonu proběhlo na Facebooku i Twitteru nebylo zrovna pochvalného znění. Ačkoliv dělal na sociálních sítích Vodafone po zveřejnění informací o ultimativní verzi FUPu mrtvého brouka, bylo to možná lepší řešení než na stovky rozhořčených reakcí zkoušet reagovat. A odpoledne z Vodafonu zaznělo (pobavila mne především formulace „ze zpětných reakcí zákazníků), že zamýšlenou změnu ruší. Vítěztví lidu? Pro optimisty zajisté. Pro pesimisty, kteří znají ceny volání a dat mimo ČR jen pokus o plivání Vodafonu do xichtu zákazníkům. Naštěstí v protivětru. Ale on v tom není Vodafone sám. Například O2 nabízí mobilní internet vhodný pro přehrávání videa. A limit? 125 MB FUP týdně (ne, fakt mi tam nevypadla nula). Docela hezky to shrnuli na Mobilmánii.