Na dveřích jsem dnes kolem druhé hodiny spatřil sdělení, že voda neteče, ale je již požádáno o cisternu. Toto sdělení sebou přináší několik otázek.

Zaprvé, zda si domů koupím vodu v PET lahvi, zadruhé, kdy se konečně budu moci vykoupat a za třetí, fungují v posilovně sprchy? Ale to zase začínám tak jak mám ve zvyku, zprostředka.

Takže pondělní ráno jsem začal tím, že když v neděli tekla voda rezavá, ráno notekla vůbec. Moje vlasy nemyté od pátku tak začínají vypadat velmi chutně. Vlasy ale nejsou problém, prostě si vezmu do práce šampon a ručník. Zda si troufnu na kompletní očistu u umyvadla WC, kam chodí vícero lidí ještě zvažuji. V práci jsem se jako každé pondělí na něčem zasekl. Tentokrát na sdíleném disku, kde jsem se nemohl dostat se svými právy k fotkám. Raději „no comment“. A po práci jsem doslova proletěl Qcafé a hurá na poker do kasína.

Protože podle pana Miroslava Kalouska, toho času ministra financí je poker hazardní hra, nepatří již do hospod, ale jen do kasín. To že v každé druhé hospodě bliká automat, kde je to opravdu jen o „štěstí“, nevadí. Poker ale není o štěstí, je to hra taktická, strategická a je dobré pozorovat své spoluhráče. Přesto je od prvního ledna nelegální hrát poker s přáteli o peníze. A tak jsme místo klasické hry za stovku hráli v kasínu za dvěstě plus sto korun rebuy. Ty tři stovky jsem si užil, protože jsem hrál přesně šest hodin. Z celkem padesáti tří účastníků jsem se dostal ze šesti stolů až na ten vysněný – finálový. V průběhu hry jsem nastřádal až kolem 125 000 žetonů, což byla zhruba pětina banku. Bohužel víc jak polovinu jsem odevzdal v několika ne příliš povedených handách jednomu kocourovi, kterýho bych do kasína bez kontroly občanky nepustil. A ten byl i mým osudným soupeřem u finálového stolu. Vypadl jsem jako osmý, pouhé tři pozice od výherních míst (bylo jich pět). Na jednu stranu si říkám, že je to škoda a mohl jsem to zahrát líp (byť subjektivně vzato, jsem mnohokrát vyhodil protihráče naprostou haluzí ze hry), ale příliš silných kombinací mi zkrátka nepadalo. Na stranu druhou, na to, že to byl můj první skutečný pokerový turnaj to nedopadlo nijak tragicky. Ze skupinky pěti lidí, kteří jsme na poker dorazili společně, jsem vydržel ve hře nejdéle. Tak třeba někdy jindy. Nemíním to přehánět, ale jednou za měsíc nebo dva bych toto byl schopný dát. A to i poté, co jeden z krupiérů docela přidrzle komentoval hru mojí i hru kamošky vedle. Podobně do mne rýpal jeden spoluhráč, kterého jsem nejprve obral téměř o vše a poté, co se vrátil k našemu stolu (a komentoval, že mi ubylo žetonů, kterých jsem stále měl na stole nejvíc) jsem jej milosrdně dorazil. V příštím životě chci být vrcholový sportovec nebo diktátor a podobné mamrdy likvidovat!