Nebo stále tak nějak přežívám? Upozornění: Cílem tohoto příspěvku není odpovědět na tyto dotazy.
Otázka „Kam kráčíš?“, mne pronásleduje při každém pohledu do zrcadla. A já nevím, zda na ni chci znát odpověď. Možná se jí bojím. Z čistě fyzického hlediska mohu s klidem odpovědět, že žiju. Dýchám, v žilách mi koluje krev, plním si své pracovní povinnosti a svá předsevzetí (posilovna). Takže žiju?
Při pohledu na sebe se nebojím, že by odpověď mohla znít „Ano“. Bojím se té druhé varianty. Když venku padá sníh rychlostí ne nepodobnou tomu, když si na přehrávači pustíte film poloviční rychlostí, tak vás to asi dostane. Ano, sentimentální zamyšlení nad tím, co vlastně děláte na tomto světě. Ne proč tu jste. Musíte dojít k tomu, že kdybyste jednoduše z toho světa zmizeli, nic by se nestalo. Nejsme na tom o nic lépe než mravenci nebo včely. Neexistence či existence každého jednotlivce, jaký by v tom byl rozdíl?
Často jsem se smál, když mi někdo říkal, že jsem jak Sheldon Cooper z BBT. Jenže když se ohlédnete a zjistíte, že tomu tak je doopravdy, taková bžunda to není. Možná jsem mohl dopadnout hůř, třeba jako Dexter ;). Jistě, nějaké rozdíly mezi mnou a Sheldonem jsou. Například nikdy nesháním odvoz a nejsem geniální. Některé věci ale máme společné. Jsem asociální, ukňouraný a můj cynismus je jednoduše často na přesdržku. Jsem jen smutný muž. Stejně jako Sheldon žijící v zajetí svých tradic a rituálů, protože to tak mám nejraději. Chodím do jediné kavárny, protože mi vyhovuje prostředí, které znám. Chodím pro kafe na jediné místo. Vím, že když si řeknu, abych byl třikrát týdně v posilovně, tak tam budu, děj se co děj.
Můj život se dostal do stejných kolejí, jako byl před jediným klukem, který v mém životě stál za to. Je potřeba si přiznat, že s tímto přístupem, tu pravděpodobně za dvacet let budu psát stále dokola stejné shity. To že jsem single na mne funguje tak, že si svůj volný čas plánuju, na spontánní chování zbývá minimum času. A tak plánuju a když neplánuju nic, tak ten čas jen nějak zabiju. Nedokopu se k tomu něco udělat. Na toto jsem vždy potřeboval někoho druhého.
Vlastně nikoho cíleně nehledám. Dokážu si představit žít i bez sexu (Sheldon!!), ačkoli když už k němu dojde, tak mne baví. Jsem stejně pasivní ve svém přístupu k životu jako člověk v komatu na přístrojích. Vždycky jsem tušil, že jsem trochu jiný. Když se objevila homosexualita v mém životě, oddechl jsem si, že to je ono. Ta jinakost. Ale bude to v něčem jiném. Aby bylo jasné, dokážu být citlivý. Dokážu milovat stejně jako všichni ostatní. Jen aktuálně v sobě hledám odvahu to zkusit. Ještě stále mi nedělá problém si vzpomenout na nedávnou minulost a brečet. Proč ale? Je to sobecký pláč, že jsem ztratil někoho, kdo mi ulehčoval žití v tomto světě? Možná. Můj expřítel teď přece vypadá šťastně. Ale ještě stále jsem nepřešel na temnou stranu. Jestli někomu opravdu přeju, aby byl šťastný, je to ten, kdo dokázal udělat šťastného mě…
A pak jdete do posilky, kouknete do zrcadla a otázky zmizí. Zbude jen relativně lichotivý obraz toho, kam se dá dojít za měsíc cvičení. Vážím skoro stejně, ale už nejsem daleko od toho, abych se přestal stydět obléct si plavky. V těle vám koluje zpěněná krev, pot zalévá čelo i poté, co jste si dali horkou sprchu a najednou je vám fajn. Hodinu. Možná dvě.
Napsat komentář