V pátek jsem se bavil, v sobotu ne úplně stíhal…

Tak v pátek jsem zamířil dle plánu směr Brno. S Martinou a Františkem jsme chvíli poseděli ve Spolku a když nám v deset oznámili, že zavírají, ti dva e vydali domů a já směrem do Perpeta, ke kterému mám nyní přeci jen větší citový vztah než ke Flédě, na jejíž rekonstrukci jsem si nikdy úplně nezvykl a kde navíc již spousta lidí ze starého týmu nedělá. A nebyla to vůbec špatná volba. Vstup zdarma nebo později za dvacet korun mi přijde až příliš podbízivý, ale v Brně to prý jinak nejde. Pravda, minule tam příliš lidí nebylo a to byl vstup padesát korun, takže to asi funguje. Včera nízká cena fungovala. Klub byl příjemně zaplněný a rezidenti hráli tak, že i já se odvážil mezi mladší návštěvníky na parket. Bojím se, že za pět let to už bude vypadat skoro směšně, až vyrazím do klubu s blížící se čtyřicítkou za krkem. Každopádně jsem zanechal v místním automatu rekord ve vyhledávání rozdílů na fotkách kluků a u žen jsem se dostal na čtvrté místo. Z klubu jsem odjížděl kolem půl druhé a byl to moc fajn večer, při kterém jsem viděl pár známých, ale hlavně jsem tam byl sám za sebe. Ne, protože bych tam jít musel, ale protože jsem tam být chtěl.

V klubu jsem měl čtyři vodky, takže když jsem dorazil do spícího bytu, jen jsem se vysvlékl a zaplul do postele. Ráno jsem otevřel oči v sedm. Pak ještě v osm. Taky v devět jsem zkontroloval mobil a slíbil si, že vstanu. Hned. Kolem desáté jsem vyrazil z postele s vědomím, že vlak na Zastávku v 10:39 stihnout stále mohu, ale není to zcela jisté. Oblékl jsem se, nasnídal se, zvážil se (77.5 kg), pobalil notebook a vyrazil. Na mobilu jsem měl čas 10:16, což už zavánělo troufalostí. Vzápětí mé naděje skoro pohřbila projíždějící tramvaj číslo 5 směrem do centra. Doba čekání na další a přesun z České na nádraží v daném časovém úkole byl námět pro Mission Imposible 5, takže jsem se jen na chvíli zamyslel a pěšky vyrazil na Jugoslávskou. Šance, že zrovna pojede hned tramvaj číslo 9 sice byla tak kolem dvaceti procent, ale dvacet procent je víc než nula. Tramvaj dorazila na zastávku asi půl minuty po mě. Na nádraží jsem dorazil v 10:34 a zbývalo jen dojít na druhý konec nádraží, odkud odjíždí můj vlak. Na zakoupení lístků zkrátka už čas nebyl.

Tedy alespoň jsem si to myslel. Když jsem dorazil k dvanácté koleji, vlak tam stál. Průvodčí nám nicméně oznámil, že má poruchu (vlak, ne průvodčí). Ale aspoň jsme byli v teple. Po více než patnácti minutách dorazila náhradní souprava, takže jsem čas na zakoupení lístku u pokladny bez přirážky vlastně měl, ale kdo měl tušit, že ČD jsou tak důsledné v tom, že když s nimi jedu, tak každá druhá nebo maximálně třetí jízda probíhá nějak nestandarně? Starosti o to, zda bude v Zastávce čekat autobus navazující na vlak jsem mohl vypustit, zrovna jel okolo táta, takže jsem jej tam chvíli pozdržel a domů jsme dojeli spolu. Pěkně nám ta sobota začala…