Ok, asi jsem si včera neměl ten Kagor otvírat a asi jsem neměl ani balit ty dva jointy.

Čím déle pak člověk spí, tím rozbitější se probudí. Ano, jsem již zřejmě ve věku, kdy brko každý večer není úplně dobrý nápad, protože mě sice krásně umrtví, ale tak na dva dny. Ale někdy umrtvit potřebuju, zvlášť když si rozškrábu staré rány. Je to prazvláštní stav, kdy člověk nechce nikoho vidět, touží být po tom sám a přitom potřebuje trochu pohlazení. Takže jsem si ke Kagoru pustil jeden díl Castle na zabití a dokoukal šestou epizodu Star Wars. Spát jsem šel výrazně dřív než v obvyklé dvě nebo tři hodiny, ale stejně moje první pití v práci byl šumivý nápoj Samaritan (protikocovinový).

Z hluboké díry mne nakonec včera vytáhnul pokec na chatu s jedním devatenáctiletým zajícem. Bavíme se spolu několik dní a alespoň u toho jsem schopen se usmívat. Přiznávám, nemám aktuálně vůbec chuť chodit do Qcafé. Nemám chuť vidět lidi a nejraději bych uplynulých 32 let hodil za hlavu. Nikoho neznat. Nic neřešit. Žádná minulost, atraktivita bílého nepopsaného listu. Zřejmě si málo své minulosti vážím. Vážím si ale víc svojí budoucnosti nebo přítomnosti? Odpověď neznám. A odmítám poučky o tom, jak by to mělo být, jak bych měl vidět svůj život, jak dělat cokoliv. Je to můj život, takže když budu mít chuť chovat se jako bezmozek, tak se tak chovat budu. Jak dlouho mi to odhodlání vydrží? Možná přes oběd. Dobrou chuť…