V sobotu jsem si tu konferenci fakt užil. Zajímavá témata, ještě zajímavější lidi a příjemný den uběhl opravdu děsivě rychle. Celé se to mohlo nést v duchu „kdo je kdo na českém Twittteru“, i když pravda Chyběl Radek Hulán i Dan Dočekal, ale toho alespoň zmínil Pavel Unger, když princip fungování sociálních sítí shrnul do jednoduché formulky: „Pokud spatne komunikujete na socialnich sitich, skoncite, pokud si vas vsimne Dan Docekal…„

Tak co napsat o New Media Inspiration 2012, která se týkala sociálních sítí a prezentace na internetu? To hlavní o čem to celé bylo najdete v dnešním článku na webu Profitu, pro který jsem z akce napsal takový malý report. Jeden z nejpřínosnějších příspěvků (pro mě jako člověka, který tam šel hlavně kvůli SMB firmám za ekonomický časopis) měl přitom Ondra Jireš, se kterým jsem se již pracovně potkal. Na stranu druhou, když odhlédnu od příspěvku Jakuba Macka (a nemohu říct, že všechny posluchače včas nevaroval, že to bude opravdu něco jiného než u ostatních), jsem mezi příspěvky nezaregistroval nějaký, v kterém by mě něco nepřekvapilo nebo nebavilo. Ať už se to týká zajímavého srovnání, jak bojují se sociálními sítěmi politické strany, vizualizace výsledků v grafech, vyprávění o tom, jak fungují social networks v žurnalistice nebo úvodní a velmi vtipná keynote od Patrika Zandla. Fotky z akce naleznete například zde (Ornela Vitaiová, které jsem na akci pohotově zapůjčil svůj externí blesk) nebo zde (Martin Kubelka). Pro mě osobně to bylo neuvěřitelně povedené setkání.

A po jeho skončení jsem se na chvíli zdržel i v rámci networkingového setkání. Viděl jsem tam dost známých a dost lidí, které jsem sice osobně potkal poprvé, ale o jejich existenci jsem velmi dobře věděl právě třeba díky Twitteru. Pak jsem se ještě vypravil do Qcafé, otočil jsem do sebe tři panáky s portským a malou vodkou a hurá domů. No hurá, je vlastně špatně zvolená formulace, protože jsem v noční tramvaji usnul a dojel až na konečnou. V Praze to byla moje premiéra.

V neděli jsem se vzbudil okolo jedenácté. Není ani divu, protože ačkoliv jsem si celý týden sliboval, že půjdu spát brzo, nakonec jsem pravidelně ulehával ve tři v noci. Vůbec nic se mi ovšem nechtělo dělat. Z nudy jsem si pustil film Predátoři, u kterého jsem v minulosti už dvakrát usnul. Celé čtyři hodiny jsem se dokopával jít si koupit jídlo a taky cigarety. Nechtělo se mi vůbec nic. Ani upravovat fotky, ani psát ten článek, ani psát blog. Vlastně se mi nechtělo ani koukat na Star Wars. Asi mi chyběl někdo, kdo by mě z té postele vyhnal. Nakonec jsem se ale přinutl vylézt. V deštivém odpoledni jsem si cestou do obchodu pustil do uší písničku od Darrena Hayese (viz. video, ale live verze from Attic je o něco sy(u)rovější a pokud vám ten hlas přijde povědomý, tak máte pravdu – pamatujete se na Savage Garden?) a padla na mne depka. Kličkoval jsem v uslzeném odpoledni mezi chodci, vyhýbal se jim i kalužím a bylo mi tak nějak celkem do breku. Míjel jsem homosexuální i heterosexuální páry a přemýšlel o svém životě. Než jsem ale dopil své latté v místní bageterii, nějak mne to přešlo. Uvědomil jsem si, že bude snazší to svést na kocovinu a to, že mému tělu chybí posilovna. Možná si lžu do kapsy, ale někdy není sebeklam zas tak špatné řešení…

Nakonec se mi ale povedlo nakoupit, oznámkovat na dotykovém monitoru „kvalitu zeleniny“ v místním nákupním centru, jít do posilovny (když jsem nasedal na kolo, cítil jsem se tak na 12 mil, ale doklepal jsem to na 16), sepsat blog i článek a večer jsem ještě upravil pár fotek. Co si přát víc? Snad jen to, ať se mi tento týden daří chodit spát v normálnější hodinu. A protože dnes mám seminář o reklamě a zítra divadlo s panem P., budu muset úterní posilovnu přesunout na středu, čtvrteční na pátek a tak nějak přemýšlím, zda mám vůbec chuť jezdit tento týden do Brna. Asi bych měl, zítra má bratr narozeniny.