Je neděle dvacátého a dnes by to byly tři roky, co jsme oficiálně spolu. Lepší termín k rekapitulaci asi nenajdu…

Sobotu jsem začal tím, že jsem uvařil snídani. Dvě velká vejce, trochu šunky, jedna celá cibule. Prostě ranní teplá snídaně. Trochu mi chuť jídla kalil fakt, že i když olivový olej jsem koupil, očekával jsem, že sůl doma bude, což se ukázalo jako jedno z těch očekávání, které lze nazvat mylnými. Ráno mi napsal Taras, že má cestu na zdejší vyhlášené farmářské trhy. Dali jsme si svařák, pokecali o životě a doufám, že příště dorazí oba kluci a já jim budu moci představit své nové hnízdečko. Cestou na tramvaj jsme oba podepsali petici ohledně toho, že se místní radnice (je to zřejmě takový český folklór, zničit zásahem státu něco, co funguje příliš dobře) rozhodla neprodloužit smlouvu se současným organizátorem farmářských trhů a chce vypsat výběrové řízení na nového provozovatele. Je otázkou, kdo nové řízení vyhraje a je otázkou, co to udělá s kvalitou zdejší nabídky. Možná, že pak na trhu najdete i v listopadu „čerstvá rajčátka“ dovezená ze Španělska. Kdo nikdy neochutnal místní zeleninu, která voní a chutná zřejmě nepochopí. Kdo ano, už si jistě hledá cestu, jak podepsat petici. Do pátku ji podepsalo 2000 lidí a věřím, že pár stovek podpisů přibylo i včera (více informací o problému najdete zde).

Pak jsem jel koupit do Edenu to žehlící prkno. Cestou jsem se stavil v tabáku, dokoupil jsem cigarety, DVD Planeta opic od Burtona (dodnes jsem neviděl) a když už mám tak obrovské štěstí v lásce, zkusil jsem si vsadit variaci na Sportku od Fortuny. V místní lékárně měli bohužel zavřeno. Zyrtec jsem tedy nepořídil a možná zkusím odpoledne štěstí někde ve městě. Život není boy, ale boj. Po poledni jsme probrali s Maroshem pár sraček ohledně jeho současného přítele a já mu vysvětlil důvody, které vedou k tomu, že jej nechci vidět. Je jich několik a nejvíc mne po sblížení mrzelo to, že Tom se (dle mého pohledu) bojí řešit závažné věci. Proto se scházel s námi v době, kdy ještě neřešil ani rozchod a kdoví, jak dlouho by to trvalo, kdyby mu na to jeho ex nepřišel. Proto mi nezavolal, když mi Marosh oznámil rozchod nás tří i za něj (na to mi Tom později odpověděl, že co by mi prý asi tak řekl?) a proto stále vlastní kavárnu, která si na sebe nedokáže vydělat (i když se konečně rozhoupal s tím něco udělat, ale to je možná spíš systematická mravenčí práce Maroshe). Co se týká budoucnosti Toma a Maroshe, na nejbližší dobu jsem optimista. Marosh je opravdu zamilovaný a to mu lehce zatemnilo jeho úsudek. To co předtím léta nešlo, se jako švihem kouzelného proutku začalo měnit ve skutečnost. Najednou bylo možné si smazat profil na Iboys (já s podobným požadavkem neuspěl, protože tam měl moc kamaradů, kteří nevyužívali jiné komunikační sítě jako FB, ICQ, Skype atd. – ha ha ha), najednou je strašně fajn jezdit do Brna a dokonce je možné vzít na služebku i svého partnera. Láska je mocná čarodějka. Tedy ta skutečná láska, že?

Ano, zpočátku jsem měl tendenci zůstat i s Tomem kamarád. Když ale o tom všem přemýšlím (a v poslední době jsem strávil spoustu času právě přemýšlením o této části minulosti), marně hledám důvod proč. Abych se zase zavděčil Maroshovi? Ne děkuji, s tím už je taky konec. Mám Maroshe rád tak, jako jsem neměl rád nikoho jiného. Prožili jsme spolu moje nejkrásnější léta v mém životě. Ale učinil rozhodnutí (byť i na základě mého jednání) a já ho respektuju. Je ale čas vrátit se k tomu, abych si tvořil i vlastní názory. Láska je podivná čubka. Donutí člověka změnit své zvyky, motivuje jej, posunuje dál, dává mu sílu a to všechno pak člověk využívá proto, aby nežil tak jak chce on, ale tak, jak si myslí, že by měl žít. Nebo tak, jak si myslí, že by chtěl jeho partner, aby žil. Možná je to jen blábol (od rána jsem usrkával portské), který jsem napsal ve chvilce, kdy jsem se cítil ublížený. Možná jo. Ale věřím, že ti, kterí znají mne nebo Maroshe či Toma, tak ti některé zde popsané věci viděli stejně. Jak asi namítne v komentářích Marosh, je pravda, že s námi sice nebydleli, nicméně myslím, že měli dost času na to poznat mne i jej. A samozřejmě platí, že bez chyb nejsme ani jeden. Svým chybám jsem ovšem na tomto blogu už dal solidní prostor.

Naše poslední konverzace na FB proběhla tak, že mi Marian s nadšením oznámil, že se Tomík u rodičů vyoutoval (přiznal jim svou orientaci). Pak mi napsal, že nechce poslouchat, jak ho ze všeho viním a že Tom na sobě pracuje. Na to jsem musel udělat rozhodnutí, která se mi nedělala lehko. Ale vzhledem realitě mého všedního života jsem nemohl jinak. Nakonec jsem se tedy odhodlal napsat mu následující: „Ano Mariane. Chci, se ti klidit ze života, protože mě to strašlivě bolí. Nechci poslouchat co Tomáš udělal. Tobě to dělá radost, mě z toho puká srdce. chováš se jak zamilovaný debil. Vůbec nebereš ohledy na moje city a zamilovaně mi tady vyprávíš o klukovi, díky kterýmu jsem tě ztratil… Tak se prober! Samozřejmě je mi jasné, že s tímto přístupem to je i konec Bytartu. Přežiju to.“ Naše komunikace pokračovala, ale (ačkoliv si to Marosh nemyslí) nehodlám z Maroshe dělat většího debila než jaký je ve skutečnosti. Nehodlám z něj dělat ani většího sobce. Bylo by to myslím zbytečné a navíc si nemyslím, že za to vlastně může. Láska je totiž mocná čarodějka, víme?

Osud Bytartu je ve hvězdách a je to největší věc k řešení. Buď spolu dokážeme všichni tři jednat nebo celý projekt, který ve svém zrodu byl moje idea (jak moc bude komerčně úspěšná je ovšem otázkou) klukům přenechám a participovat na tom budu pouze jako autor fotografií. Kdyby se tak ale stalo, byla by otázka, proč bych se vlastně měl snažit o zvyšování návštěvnosti „cizího“ webu. Tohle musíme řešit chladnými hlavami, které aktuálně nemáme. A zda stihneme start před Vánoci je taky velká neznámá.

P.S. Pana B se mi povedlo ukecat a nakonec jsme se setkali. Na naše krátké setkání padly dva kondomy, trochu gelu a velká dávka mojí představivosti. Nezapomeňte mi dnes kliknout, děkuji.