Snažím se o dvě věci. Zaměstnat se tak, abych nemusel myslet na minulost víc, než je zdrávo a začít sám fungovat. Čeká mne v novém bytě spousta poprvé. Poprvé prát, poprvé si uvařit kafe (to už má za sebou Robin, který si jej uvařil v neděli), poprvé si vybrat poštu…

Tak jak jsem včera psal, první noc v novém bytě jsem zvládnul. Pravda, v práci jsem se díky pozdnímu příchodu zdržel asi o hodinu déle než obvykle, ale vůbec mi to nevadilo. Zvládl jsem totiž všechno co jsem měl v plánu, což je pro pokoj v mojí duši docela zásadní. Včera to byl vůbec nesrovnatelně lepší den než pondělí. To jsme si myslím oba s Maroshem sáhli na dno. Teď nám zbývá se odrazit a začít dělat tempa k hladině.

Včera jsem si při cestě do Qcafé všimnul, že Praha je vlastně plná pěkných kluků. Jediný problém spočívá v tom, že pěkná fasáda je jen obal a dovnitř takové osoby není zkrátka vidět. Ano, bojím se toho, že i když Marosh dokonalý nebyl a není (ale kdo by chtěl dokonalého muže? Copak by vás jeho dokonalost neiritovala?), mohu si být naprosto jistý tím, že je to dobrý člověk. Žádný hajzlík, o jaké jsem už párkrát ve svém životě zakopnul. Jaký bude ten příští kluk? Odpověď, že určitě lepší je optimistická. Možná nastal čas na trochu optimismu. Život jede dál. Původně jsme se měli setkat s AdaMMem, ale nakonec se uvidíme až dnes večer. Táhnout se z Barrandova na Karlovo náměstí do Qcafé, pak do Holešovic a následně do Vršovic mi den po stěhování přišlo trochu moc. Ostatně do kavárny jsem stejně měl v plánu zajít na otočku napsat tento text, dokonce jsem tam chvíli pracoval i pro svého zaměstnavatele, když jsem hodil ještě pár novinek i na Twitter a hurá na krabice domů. Pravda, z jednoho Tatratea čaje se staly dva a cestou jsem to vzal přes Tesco, abych alespoň koupil něco k večeři a taky vůni na WC. Při otázce na Clubcard jsem vyměkl a zhruba o půl desáté si ji vyřídil. Jen mi paní prodavačka musela sdělit, jaké mám PSČ.

Mimochodem na WC v práci mne napadlo, že ty krabice ve kterých mám oblečení, možná mohu zkusit prohledat důkladněji. Například už jen ten fakt, že nemám daleko k tomu, abych zapínal opasek o dvě dírky dál, než když jsem si pásek kupoval (někdy v srpnu to tuším bylo), stojí za to prozkoumat mé starší kalhoty. Při pokusu nasoukat se do riflí od Jozefa Svobody, jsem ale doznal, že na tyto rifle od Maroshe budu muset ještě tak 6 kg zhubnout. V ledničce jsem pak našel skoro celou flašku Baileys, která můj pobyt rozhodně nevydrží déle než týden. Na konci svého pobytu budu určitě muset majitelce bytu koupit novou. Rozbalování nebylo tak zlé, když jsem v mezičase usrkával likér a poslouchal dialogy ze seriálu Akta X. Mimochodem včera se alergická reakce nedostavila. Podezřívám tudíž pohovku a projde důkladným vyluxováním. Někdy.

Kino zůstalo nezapojeno, to počítač jsem již rozchodil. Problém je jen v tom, že dokud byla bedna na zemi, nevnímal jsem, jak hlučný ten počítač opravdu je. Je to něco mezi vodní elektrárnou a startujícím letadlem. I když jsem původně chtěl nechat PC na zemi, chybělo mi asi 5 cm od CRT monitoru v rohu. Ten nikam jinam dát nejde a za stolem zřejmě kabely neprovléknu. A tak si v brzké době od Maroshe ještě půjčím rašpli (pilník na dřevo) a jemně rozšířím otvor ve stole, protože se to fakt nedá. Měl bych si asi udělat seznam. Například již dva týdny vyvolané A3 fotky jsou stále na Andělu v provozovně. Rád bych dnes taky odeslal poškozený Kindle zpět. Další položkou na seznamu je koupit kobereček do koupelny. Co se týká vybalování, tak už mi zbývají jen drobné zbytky. A taky si musím na schránku nalepit své jméno a měl bych taky zavolat firmě kvůli plánované výměně oken a přiobjednat do nich žaluzie. A večer si zřejmě dám partičku pokeru. Tímto neustálým něcoděláním tak vyháním z hlavy démóny i vzpomínky na Maroshe a Toma.

P.S. Včera jsem zjistil, že můj oblíbený pes Bart z Qcafé občas nosí vestičku s nápisem Cannisterapie. Pár minut předtím, než jsem to zjistil, jsem si říkal, že takto mazlivý pes mi přesně tuhle službu poskytuje…