Je potřeba uklidit. Vypral jsem povlečení a na Maroshovu žádost převlékl postele. Ano, slyšíte správně. Jsem prostě kretén, který převlíká postele svým dvěma ex. Mému blahořečení nyní jistě brání jen to, že jsem ještě nepřešel na víru…

Sobota byla splínová. Začal jsem si v bytě dělat hromádky z mých věcí. Část jsem rovnou zabalil do tašky, kterou jsem si vzal, když jsem šel do nového bytu pro klíče. Ručníky, kosmetika, dva talíře a pár skleniček a hrnečků. Nezdálo se to, ale i tak to vážilo docela dost. Do toho se zastavili Maroshovy rodiče, kteří dovezli nějaký slovenský alkohol a korbáčíky. Zakouřili jsme si s Maroshovou maminkou venku a sotva jsem zapadl zpátky do bytu, rozplakal jsem se jako dítě. Samozřejmě platí, že je mohu kdykoliv vidět. Stejně mně ale tento zážitek nemálo rozsekal. K Vánocům bych jim rád zase udělal nějakou fotoknihu. Snad na ni budu mít dostatek fotek. V té minulé byly fotky za dva roky.

Kolem druhé jsem vypadnul do Qcafé a pak pro klíče od bytu. Zanesl jsem si tam první tašku s věcma a pak se zase vrátil do Qcafé. Po očku jsem hleděl na Iboys a ICQ, zatímco se u stolu potkali Radim Špaček, Kuba, Robin, Pepík a ještě někdo, kdo mi nebyl představen. Radim dával k dobru historku, jak v rámci herecké role hrál režiséra, který vyhazuje Jiřinu Bohdalovou z konkursu. Protože to celé točí Jiří Strach, půjde se na to s největší pravděpodobností i koukat. Seděli jsme tam zhruba do desíti, pak si dali gyros a rozjeli se domů. Doma obligátní Castle a Glee, takže spát jsem šel v půl třetí.

Neděli jsem pro změnu začal tím, že jsem se chytnul s Maroshem na dálku. Místo toho, aby situaci probral s rodiči, vyzvídal, co oni a co na to říkají. Skončilo to tak, že si mám zamést před vlastním prahem. Nejhlavnější důvod rozchodu prý bylo mé chování, mé štěkání. Je to tu, období obviňování v plné parádě. Ani já si nebral servítky. Ublíženě jsem reagoval, že si našel mladšího, hezčího a že za deset let skončí s tímto přístupem sám (jaké klišé). Do toho jsem rýpnul do finanční stránky věci, což naši konverzaci ukončilo (citlivé téma to bylo vždy). Není nad to prozářit si takovým (zřejmě zbytečným) hádáním celý den. Ale pomáhá to v tom přestat danou osobu milovat. Před pár dny jsem si uvědomil, že to co se stalo, vážně narušilo důvěru mezi mnou a Maroshem. Nebyl ke mně upřímný. Měsíce věděl, že jeho city se stočily do Brna a pak mi dal „poslední šanci“ v době, kdy už byl dávno rozhodnut to ukončit. Takové věci si nelze nebrat osobně. Ano, vztah o kterém jsem si myslel, že skončí až se smrtí jednoho z nás byl svým finišem zklamání. A já si uvědomil, že nechci číst Maroshovy statusy o tom, jak kalili minulou noc s Tomovou nejlepší kamarádkou (která je tak skvělá kamarádka, že se o jeho orientaci dozvěděla před měsícem). Naštěstí má Facebook kolonku „odhlásit odběr obsahu uživatele“. Miluju informace, ale budu se muset stát cenzorem sám sobě. Pořád to bolí a žádný princ na bílém koni, ani doktor lidských duší není v dohlednu.

Plakal bych, ale už mi nějak chybí síla slzy se ztratily. Možná se s nimi uvidím zítra. To už budu mít jiný „domov“. Cizí a osamělý. Bez vzpomínek na všechno to dobré. Bez vzpomínek na poslední dva roky mého života a na lásku, která mi dodávala tolik síly. Smysl života se zcvrknul na pouhých šest písmen. PŘEŽÍT.