Kdo mě opravdu zná ví, že v porozchodové fázi obvykle popadnu kanystr benzínu, zápalky a pak za velkého křiku začnu pálit mosty se vším, co by mohlo mít souvislost s člověkem, který mi dal kopačky (povšimněme si, že ze statistického hlediska se jako velmi zajímavý jeví fakt, že kopačky dostávám téměř vždy já)…

Včera to byl takový netypický den. Spal jsem do devíti a pak jsem rychle utíkal na tiskovku na Florenci. Pro čtyři novináře tam bylo asi trojnásobně jídla, ale celkově to bylo velmi zajímavé povídání. Poté jsem spěchal do práce, vynechal jsem oběd, protože jsem v deset posnídal slaninu, párek a vejce a po pár hodinách to zabalil i tam. Mělo mi totiž dorazit to domácí kino. Dorazilo, ale ne v čase 15.30 – 16.00, ale o hodinu později. Pak jsem mohl vypadnout do Qcafé. Zkrátka to bylo skoro jako kdybych si vzal dovolenou, velmi příjemný den!

Co jinak? Dospěl jsem nějak k tomu, že vlastně můžu dělat to, co dřív. Ozval se mi na netu kluk, který by chtěl udělat pár fotek na profil. A tak si říkám, proč ne? Život svobodného mládence má i pár svých výhod. Mezi ně patří třeba i to, že můžu fotit koho chci a dělat s ním co chceme oba. Ach jo, zase začínám mít pocit, že vítězí ten špatný kluk ve mně. Vztah jsem vyzkoušel a docela ten pád bolel. Ale nemusím kvůli tomu hned začít dělat kraviny, že ne?

Večer jsme v Qcafe seděli s Robinem a viděl jsem i kluky, se kterými jsme zažili dost zajímavou dovolenou ve Slovinsku. Na Michalovi už dávno není zlomená stehenní kost vůbec vidět. Mám ten výlet do Slovinska v květnu 2009 fakt rád. Bylo to docela dobrodružné a měli jsme jedinečnou příležitost poznat Michalova kluka bez Michala (který ležel v nemocnici). Ten výlet byl něčím specifický, co neumím pojmenovat. Ale kluci my tam v kavárně skrze tyto vzpomínky připomněli, že dobrodružství není zdraví škodlivé. Existuje spousta věcí, pro které stojí žít. Pro někoho to jsou nové desky, někdo miluje pohyb a tanec, jiný se oddává záplavám adrenalinu když překonává sám sebe a někdo třeba utíká z města do přírody. Možná bych měl začít myslet někdy i na sebe. Možná.

Včerejšek byl zkrátka fajn. A nerad bych to zakřiknul, ale dnešek může být třeba i lepší (já vím motivační kouč ze mě asi nikdy nebude)? Jsem rád, že spolu s Maroshem nezmizeli i fajn lidi, které jsem díky němu poznal. Jen bych se asi někdy měl zasadit o nějaký druh komunikace. Poprvé v životě nemám chuť ze svého života vyzmizíkovat vše, co mě pojilo s Maroshem a Tomášem. Tři roky jsou příliš dlouhá doba, abych ji ze svého života mazal. A ta léta byla příliš dobrá na to, abych je odstřihnul jako kus nepotřebného papíru. Možná jsem opravdu dospěl. Ale můžu se mýlit.