Tato formulka by mohla fungovat jako průvodce gay sexu. Mluvil jsem ale o duši. Po sluníčkových dnech, kdy máte pocit, že to sice bolí, ale začíná vám to být jedno, většinou přijde den, kdy máte chuť spáchat sebevraždu tím, že se pokusíte utopit ve vlastních slzách…

Dnes je mi zase smutno. Ačkoliv to včera byl příjemný den a Maroshe spolu s Tomášem jsem viděl vlastně až večer, nějak to na mně zase dolehlo. Možná kvůli tomu, že jsem upravoval rodinné fotky, možná kvůli tomu, že jsem si v tramvaji psal s Maorshovou sestrou, možná kvůli tomu, že mi jeho druhá sestra poslala MMSku s fotkou malého Páťi a Elišky a možná kvůli našemu pozdnímu rozhovoru s Frankem, který aktuální situaci ještě nevnímnul. Měl jsem dva dobrý kluky o kterých můžu říct jen to, že byli fakt sexy. Ani po půlhodině přehrabování na gay seznamce (čistě jen tak z nudy) jsem nenašel nikoho kdo by mne oslovil. Jistě, bylo tam pár roztomilých xichtíků, ale většinou s nálepkou věk do 23 což je pro mne nepředstavitelné. V Maroshovi jsem měl partnera i učitele, byť byl jen o tři roky starší. Já na to být učitel nemám ani chuť, ani sílu, ani peníze. Nechci nikoho vychovávat, ani živit. Ale to je hudba vzdálené budoucnosti. Marosh mi bude chybět v mnoha ohledech. I jako moje jistota v životě.

Pojďme ale od depresí někam jinam. Tak třeba včera jsem vypadl z bytu předtím, než dojel Tomáš. Původně jsem chtěl dorazit kolem poledne k Robinovi s Pepíkem, ale večer jsem si ještě domluvil prohlídku jednoho bytu. A docela mne nadchnul, k nastěhování je příští neděli. Jediný háček je, že předemnou je ještě jeden zájemce, který se rozhodne do pondělí. A druhý možný problém je, že v bytě byly chovány dvě kočky. Čeká mne velký úklid. Zda to bude stačit, aby v takovém bytě mohl žít alergik je otázka. Byt má krásnou lokalitu v blízkosti nákupního centra Eden. Není to žádný luxusní byt ani načančaný byt jako má tady Marosh, ale svůj účel splní a peníze jsou docela zásadní věc okolo toho všeho. Pak jsem jel za Robinem, ale nedozvonil jsem se mu a na SMS a telefony neodpovídal. Po více jak dvaceti minutách jsem to vzdal a jel do Qcafé. Tam jsem pracoval na textech o bydlení do blogu Bytartu. Poté se ozval Robin, který si vzal prášek na spaní a usnul. Ještě když jsem dorazil, tak slintal, zřejmě to byl skutečný driák. Koukli jsme na Alenku v říši divů od Burtona, pár Animatrix částí a kousek Indiany Jones v TV. Po deváté jsem dorazil domů. A vrhnul jsem se na fotky, abych je mohl poslat sestrám od Maroshe.

Co budu dělat dnes je otázka. Moje váha stagnuje na 77.4 kg už třetí den. Pravda, včera jsem měl normální snídani a kafe s mlíkem, odpoledne jsem si dal kousek pizzy z okýnka na Vltavské a večer jsem snědl půl pytle maxi křupek (samé zdravé věci – sarkasmus). Pochopil jsem, že Marosh se se mnou rozešel, protože se už víc nemohl nebo nechtěl adaptovat. Dozvuky naší plánované budoucnosti ale z mojí hlavy nezmizí za den. V čem jsem udělal chybu? V tom, že jsem veřil, že budeme s Maroshem spolu navždy nebo už v tom, že jsem uvěřil, že je vůbec možné mít gay vztah do konce života? A proč bych vlastně měl vůbec hledat někoho na něco, o čem nejsem přesvědčen že je reálné? Jistě umřít sešlý věkem, samotou s nalomenou duší není sexy a každý se toho bojí. Takto ale končí daleko víc gayů, než si jsme schopni připustit. Takže proč bych měl být já nebo vy vyjimka?