To že jsem za celý den snědl kousek narozeninového dortu a kousek slaného závinu připíšu spíš té kocovině než mému rozpoložení (respektive uvidíme zítra). Jinak ale cítím, že jsem poměrně vyždímanej. Psychicky především. A při pohledu do zrcadla se musím sám sebe ptát: „Opravdu vypadají moje oči tak krvavě?“
Dnes to pro mne byl ten psychicky nejnáročnější den za několik posledních let. Měli jsme domluvenou návštěvu v Maroshově rodině a slíbil jsem jeho sestrám upéct slaný závin. I přes nechutnou kocovinu a fakt, že jsem si během jeho přípravy musel odskočit ublinknout, se mi ho podařilo upéct. To nejnáročnější ale bylo vidět všechny ty lidi, které jsem za poslední tři roky přijal za svou rodinu a přitom vědět, že jsem zde na nějakou dobu naposled. Nechtěli jsme kazit oslavu tím, že bychom všem na ex-švagrových třicetinách řekli, co se stalo. Bylo to pekelně těžké najít si několikrát v panelákovém bytě s deseti lidma místo, kde bych se mohl nenápadně vybrečet. Samozřejmě doufám, že Maroshova synovečka ještě sem tam uvidím, ale představa, že ne, se mi zpracovává šíleně těžko. Nikdy jsem nebyl rodinný typ. Trávení času s rodinou jsem považoval téměř za hloupost. Ale Marosh mne dokázal změnit a já jsem si opravdu zamiloval Patrika i Elišku. I když jsem ateista, měl jsem pochopení pro Maroshovu maminku, myslím že jsme si docela rozuměli i s jeho tatínkem a sestrami. A při každém pomyšlení na to, že přestanu být součástí této rodiny jsem se rozbrečel.
Na stranu druhou mne velmi zklamal přístup Tomáše. Onen třetí, který se v našem vztahu objevil před sedmi měsíci a který zůstává ve vztahu s Maroshem jako pár. Za celý den se mi neozval, nezavolal. Přitom dobře vím, že si s ním Marosh psal po ICQ v mobilu v průběhu celého dne. Tom to prostě vzal jako něco, co je již vyřešeno, protože jak ukázal konec jeho minulého vztahu, razantní kroky on řešit neumí. Tak to mne opravdu mrzí. Na stranu druhou zda to mezi námi bude fungovat na méně důvěrnější bázi ukáže čas. Zcela upřímně moc budoucnosti těch dvou nevěřím, ale možná se pletu nebo to je jen přání otcem myšlenky. Určitě si jsou Marosh i Tomáš více podobní než já a Marosh. Co bych tu asi měl zdůraznit je to, že Tomáše neviním z nějakého rozvratu vztahu nebo tak něco. Celý konec se točil spíš okolo mých nenálad a i faktu, že jsem Maroshovi se svými 80kg přestal připadat atraktivní. A dost možná, že kdybychom Tomáše nepotkali, rozešli bychom se už dřív. Nic z toho ale nemění význam prvních vět tohoto odstavce…
Takže co dál? Když se nebudu chovat jako debil, je tu šance na alespoň kamarádský vztah s Maroshem. Možná seženu garsonku v blízkosti současného bydliště, takže bych dál mohl bydlet v blízkosti Budějovické, chodit ke své kadeřnici, nakupovat v DBK a jezdit do práce stejným autobusem. Možná se ponořím do práce po práci. Možná. Kdybych se chtěl těm dvěma z mého života vyhnout, musel bych se odstěhovat z Prahy a někam jinam než do Brna. Budu chtít se jim vyhýbat? Zvládnu obnovit své kontakty nebo prostě jen začnu existovat po práci jako vegetující monstrum u klávesnice? I když jsem mnohokrát na svého Maroshka nebyl nejpříjemnější, dokázal mne motivovat a odehnat od počítače. Docela seriózně se o sebe bojím. Jak lidské a jak sobecké, že?
Jak napsala u minulého příspěvku Kulida, bitva ještě neskončila a to co teď vypadá jako neuražené ego, je pouze porozchodový šok, kdy si ještě ani pořádně neuvědomuju, co se vlastně stalo…
Mílo, pokud by jsi chtěl pracovat i po práci, tak bych o něčem věděl. Myslím, že mezi VJskou náladou by jsi na chvílu přestal myslet na okolí :)
Kombajne. Já měla strach hned, jak jsi tu psal, že jste ve třech. Podlě mě byla blbost mezi vás někoho pustit.
Ty mi přijdeš takovej nejmíň bezelstnej… věřils tomu.
Hele, a pár postřehů:
– radila bych ti nehledat byt blízko současného bydliště, odvykání ti bude travet déle
– radila bych ti dočasně minimalizovat kontakty s maroshem – dovykání ti bude trvat kratší dobu
– myslím, že tvoje nálady/nenálady nejsou skutečným důvodem rozchodu
– a na závěr: pokud ti s kýmkoli hrozí, že přibereš-li nad určitý počet kilogramů, už tě nebude "chtít", tak je to celkem šikana a fakt to nemůže být zdravé podhoubí pro zdravý vztah….
nejvíc bezelstnej¨mělo tam být nejvíc bezelstnej :-)
oni v klídku zůstanou spolu a ještě to hoděj na tebe, že je to za tvoje špatný nálady. a ty to pokorně přijmeš :-)))
je pěkný jít do sebe a nebýt zhrzenej, ale prosím tě, nebuď tak naivní. a zkus se teď na nějakou dobu odstřihnout, pak třeba budete moct být kámoši…
anka: kez by to bylo tak jednoduche. Za poslednich nekolik dni jsem si posledni tri roky zivota casto prehraval v hlave a jsem proste arogantni debil. Byl jsem na oba hnusnej a kdyz mi to vycitali, ignoroval jsem to. Nerikam ze Marosh nebyl narocny partner, ale mne to vyhovovalo. Neumim zahodit tri roky zivota s nekym o kom jsem si myslel a a stale myslim, ze jsme spolu mohli vydrzet po zbytek zivota…
deivis: vjing mi zivotniho partnera nenahradi. nehlede na to, ze dnes na takove veci ani nemam hardware…
však rekapituluj, jdi do sebe, to je náhodou super. pokud to uděláš fakt důkladně, hodně se posuneš a v dalším vztahu budeš zase o něco vyzrálejší.
ale nevěř tomu, že za všechno můžeš ty. to je blbost. to jsou částečně aliby toho, kdo se rozchází a potřebuje to pro sebe nějak rychle vyřešit, tak hodí "vinu" na toho, s nímž se rozchází – je to celkem běžnej mechanismus distribuce viny.
ve skutečnosti to tak ale nefunguje, je to minimálně půl napůl (pokud jsi teda celé tři roky maroshe netýral).
Doporučuju ti přečíst si knížku Partneři a rozchody od Klimeše. Je to realitivně odborný pojednání o vztahové dyamice při rozchodech, ale psaný hodně přístupnou formou.
——
A jinak: zkus teď hlavně dostatečně jíst a spát. Ikdybys neměl chuť, tak se k tomu jídlu racionálně dokopej.
Z vlastní zkušenosi vím, že když jsi dostatečně diciplinovanej, tzn:
– fakt jdeš do sebe
– snažíš se přijít na to, co jsi dělal špatně
– zanalyzovat to, ale zároveň na sebe nebereš veškerou "vinu", jak se protistraa snaží (fakt to není tvoje vina, vlastně to není ničí vina)
– v ideálním případě se od schématu "kdo za to mlže" úplně oprostíš
– a snažíš se to brát jako cennou zkušenost, která ti dává možnost nějak se vnitřeně posunout dál, zapracovat na sobě
– na čas se od bývalého partnera odstřihneš
– nebudeš se bránbit truchlení, nebudeš ho přebíjet davama kamarádů a alkoholem každej den
– prostě když budeš autentickej a k sobě maximálně upřímnej a zároveň na sebe drsnej
tak ti garantuju, že do cca půl roku jsi z nehjoršího venku a bude z tebe zase docela v pohodě jedinec :-)
Nemel bych se do toho asi moc michat, nicmene musim rict, ze vina neni jen na Milove strane, ja na tom samozrejme mam take svuj podil a povazuju za ferove to priznat.
Já bych jen doplnila k pojednání nad sebou, že příště nechoď do trojky. Na vztahy ve třech prostě není homo sapiens udělanej. Nejsme triploidní, nemáme tři pohlaví, a dokonce i ti muslimové, co maj dvě až čtyři manželky, se snaží zajistit každé minimálně vlastní pokoj, a nejlépe vlastní domácnost. Je to v podstatě také párové soužití, akorát každý den v týdnu v jiném páru. Trojka je dlouhodobě nesnesitelná a podle mě posloužila Maroshovi jen k tomu, aby si ujasnil, jestli chce pořád tebe nebo už změnu…
squire: nevím, na co je homo sapiens dělanej, ale takhle biologicky bych to nevysvětlovala. trojka musí být šíleně náročná psychicky (i "dvojka" chvílema bývá :D) a tři se obecně považuje za dost nebezpečněj počet ve vztazích.
já bych spiš kombajnovi radila, ať si najde někoho, kdo ho bude mít fakt rád, a ne že ho bude mít rád jen "do 80 Kg".
to mi přijde hrozný. držet si váhu kvůli partnerovi, rpotože jinak hrozí, že už mě nebude chtít. to je psychický týrání.
anka: no urcite je tu toho spousta k zamysleni. Jinak pozadavek na normalni vahu mi neprijde zas tak spatnej. Disciplína mi někdy chybí. A určitě to není tak, že mne kluci odkopli. Dávali mi šance něco změnit a vím, že je to taky trápí. Jen mají krapet lepší situaci, protože ztratili jen část z toho vztahu. Nechci vypocitavat kdo za to nese vinu. Jen vim, ze na tom mam svuj vlastni podil. A je mi z toho do breku.
Škoda, že vám to nevyšlo a tudíž škoda, že jsem měl pravdu. 2+1 = 0. Viníka negeneruj, to je zbytečný.
Uchop správně tuhle větu: Já nehledám, já nalézám!
A k tomu ti držím palce.