Proč ten explixitní název příspěvku „chcánky a ropa“? Protože to je část složení krému Garnier, kterým si mažu svou suchou kůži. O víkendu jsme se bavili o tom, proč ten krém štípe, při aplikaci na obličej. Tak jsme si přečetli složení. Mimo klasických součástí vyrobených z ropy je zde i pět procent látky urea. Tak jo. Tady jsem. A mažu se krémem vyrobeným z ropy a moči…

Tak nám začal víkend. V pátek jsem si kvůli výluce na Barrandovském mostu vzal raději půl dne dovolené, abych mohl brzo vypadnout z práce. Ve středu a čtvrtek jsem totiž jen cestou skrze něj strávil tolik času, kolik zabere jinak celá trasa Barrandov – Budějovická. A protože vlaky ČD nečekají (jen mají občas zpoždění), tak jsem raději zvolil variantu s půl dnem dovolené. Samozřejmě, že v pátek jsem po druhé hodině projel mostem jako normálně. Dorazil jsem proto na nádraží víc jak s hodinovým předstihem. Mými jedinými úkoly bylo vyzvednout lístky z automatu a koupit nějaké čtení a nějaké pití. Překvapilo mne, jak je nové nádraží nevstřícné vůči lidem, kteří čekají hodinu a půl na vlak. Většina lidí čekajících na vlak stála, protože si zkrátka nebylo kam sednout. Našel jsem na nádraží jen jednu jedinou kavárnu/bageterii vedle Burger Kinga, kam si šlo sednout ke dvěma stolečkům. Docela bída.

Víkend se jinak nesl v poklidném duchu. Od Tomášovy mámy jsme dostali nabaleno tolik jídla, že kupovat mleté maso na hamburgery na grilu se jevilo docela nadbytečné, ale nakonec jsme snědli všechno. V pátek jsme si večer zatopili a pustili si po pořadu Československo hledá talent (zažili jsme tak s vyjimkou Ano, šéfe po mnoha měsících skutečné televizní vysílání – na TV Joj plus) dva díly Big Bang Theory.

V sobotu jsme se pustili do přípravy oběda. Marosh zpracoval maso do úhledných hamburgerů na grilu a já předpřipravil brambory v troubě. Oběma se nám to mimochodem dost povedlo. Já je pekl v troubě s kořením (drcený rozmarýn, mořská sůl, kmín, červená paprika a velmi lehké poprášení chilli) a pak se na posledních pár minut přesunuly na gril. Následoval malý výlet do lesa, při kterém jsme spotřebovali tři kondomy a přesun na vernisáž v blízké obci Skalička u Zábřehu. Zámek si koupili dva Slováci, kteří žijí spolu a kteří při jeho koupi zřejmě sami netušili, do čeho jdou. Na stranu druhou i když zámek nemá novou fasádu, velká část vnitřních prostor vypadá opravdu reprezentativně. Klukům se zde myslím opravdu povedlo skloubit staré s novým a to přesto, že se jedná o velmi křehký svazek. Tímto oslím můstkem (který vznikl zcela mimovolně při psaní) se dostávám k samotné vernisáži Aleše Kauera. Její název Fragile (Křehké) totiž vyjádřil samotnou podstatu všech vystavovaných objektů. Jak nám prozradil po vernisáži, sám se docela těší na to, až všechny objekty z ní zničí. Zřejmě mu to příliš námahy nedá, protože mezi stavební materiály jeho miniskulptur patřily suché listy, větvičky, plody nebo třeba motýlí křídla. Vernisáž byla povedená a myslím, že jsme se nejen my tři výborně bavili. Majitelé i Aleš jsou totiž velmi pohodoví lidé. Do konce září lze zámek i výstavu navštívit zdarma a to v každou neděli.

V neděli jsme se nasnídali a došlo k nevyhnutelnému. Marosh zavelel a šlo se na výlet. Trval zhruba pět hodin, ušli jsme během nich sotva dvanáct kilometrů a hlavně první část byl výšlap do kopce. Vrátili jsme se na chatu akorát včas, abychom prolítli sprchou, rychle se pomilovali a rychle do sebe naházeli těstoviny. Na nádraží v Zábřehu jsme dorazili 15 minut před odjezdem vlaku, který ovšem cestou do Zábřehu nabral dalších 15 minut (prý spadnuté troleje) zpoždění. Následkem zpoždění do něj po cestě nastupovali lidé, kteří si mysleli, že je vlak doveze do Kolína, což pro ně bylo zřejmě nepěkným nedělním překvapením, když zjistili, že ne. Cesta proběhla jinak docela v pohodě, byť jsme samozřejmě nabírali další zpoždění. Ještě kolem 21:00, kdy jsme už měli být už dávno v Praze se moje prdel potila v koženkové sedačce vlaku, který byl odstaven někde v polích před Prahou. Zhruba po dvaceti minutách stání nám průvodčí řekla, ať lidé zůstávají ve vlaku a nevycházejí ven. Nic víc. Teprve na dotaz paní z kupé nám oznámila, že se nám pokazila mašina. Načež si uvědomila, že by lidé využívající mizerných služeb Českých drah mohli mít s tímto jednáním problém a do huličky houkla, že se omlouvá. Inu opět jedna z mnoha nepovedených cest s Českými dráhami. Abych tomuto socialistickému molochu nekřivdil, díky tomu, že večer už nebylo vedro, byl i vlak bez klimatizace snesitelný. Protože jsme neměli tu smůlu jako někteří, kteří stáli celou cestu Pardubice-Praha v uličce, mohu napsat, že se mi podařilo vyčerpáním usnout a spal jsem až do Pardubic. Po zbytek cesty jsem si psal tento příspěvek a poslouchal album švédské skupiny Le Kid, jejíž vokalistka má hlas velmi snadno zaměnitelný s Kylie Minogue. A zaměnitelný není jen její hlas, ale celkový popový styl a sound této skupiny. Nebojím se říct, že v písni Mr. Brightside dokonce zní dost jako moderní ABBA. Po dlouhé době jsem tak díky Maroshovi narazil na album Le Kid – Al right, o kterém se nebojím říct, že nemá vysloveně špatnou skladbu a celé mne baví (to se mi naposledy stalo loni s albem skupiny Night One Only).

Takže to byl náš víkend milé děti. Možná se při něm událo i něco víc, o čem by se sice psát dalo, ale o tom napíšu, až to bude aktuální a hlavně jisté. Faktem je, že občas se člověku zjeví příležitost a je jen na něm, zda ji využije či ne. Ale to už zase tak trochu předbíhám. Takže přeji úspěšný start v novém pracovním týdnu a hlavně hodně síly a pozitivní nálady.