Jsou dny, kdy se cítím jako blázen. Jako regulérní blázen!

Já vím, občas si do ní nepěkně rýpnu, ale myslím to vážně. Chci být jako ona. Chci si moci odjet na pád dní někam do lesů. Bez Maroshe. Bez Tomáše. Bez mobilu. Chci se zakopat někam hluboko pod zem a doufat, že se mi po klucích brzo začne stýskat. Chtěl bych být jako Iveta Bartošová, všem všechno slíbit a pak se vymluvit na to, že se mi něco nechtělo udělat. Chci si zajet do blázince a za jeho zdí mávat na novináře. Jenže jaké vlastně? Nikoho mimo rodinu nezajímám. Což je aktuálně vlastně spíš docela plusem. Chtěl bych být jako Iveta Bartošová a mluvit o tom, že jíst je lepší, než být hubená a ve stresu. Nejsem hubený, ani bez stresu. Cítím se, jak kdyby umřeli všichni, které jsem miloval. A oni jsou přitom tady a nechápou. Ani já nechápu. Možná se mi mé přání vlastně splnilo. Možná už jsem Iveta Bartošová. Děsivé…

Vystrašil jsem vás? Mno to bylo moje včerejší rozpoložení. Zřejmě mi něco rozhodilo chemii v mozku. Nakonec na to ale docela zabrala terapie úklidu. Zatímco Marosh vyžehlil, utřel prach a vyluxoval, já si vzal do parády koupelnu, setřel jsem kuchyň a vymyl ledničku. Večer jsem pak chvíli hrál Quakelive a poté nahrával redakční systém na web Bytartu. Následovalo upravování fotek (z Mnichova mi zbývá upravit zhruba 200 kusů). Spát jsem šel kolem druhé, vstával kolem sedmé. Do práce jsem si vzal stativ, protože jsem cíleně včera kolegyni Zině nezalil kytku, abych dnes mohl dělat časosběrné focení. Tak jen doufám, že to kytka přežije…