Nejen válením se na pláži je člověk živ. Marosh má holt rád i výlety. Jeho předpověď, že jej během úterý prokleju se nicméně nesplnila. Na jeho šílené výlety jsem si zvykl a koneckonců každý pohled do zrcadla mi nelichotivě připomíná, že bych pár kilo zhubnout potřeboval.

Takže Maroshův sen se stal skutečností. Chtěl na dovolené ideálně zkombinovat moře a hory, i proto jsme původně uvažovali i Chorvatsku. Na Krétě ale taky pár „kopečků“ je. Náš výlet do největší evropské soutěsky Samaria tak dokázal minimálně jednu věc. Ačkoliv na hory nejsou zrovna botasky (od firmy Baťa) ideální obuv, tak přežili jak můj sestup Sněžky, tak 18km dlouhý sestup soutěsky Samaria. Pravda, moje sešoupaná podrážka (nezvedám dost kolena a spíš po cestách šoupu nohama) nebyla na kamenitou cestu to nejlepší, co jsem mohl zvolit, ale mimo plážové obuvi jsem si na Krétu nic jiného nevzal (a z toho co mám v Praze by přicházely v úvahu jen kanady, které by mi zabraly minimálně 1/4 kufru). Samaria je docela turisticky profláklá. Pár koz Kri Kri žije dodnes v bývalé vesnici Samaria, avizováného supa jsem neviděl, ale vůbec to nevadí. Na cestě je mnoho studánek, pár odpočivadel a čekejte, že bez focení se dá proběhnout zhruba za 5 hodin svižné chůze. Z focením a občasným se kocháním, bych to viděl tak na 6 až 7 hodin. Na cestu bylo potřeba vyrazit velmi brzo, protože první část sestupu je náročnější a je lepší ji absolvovat dřív, než sluníčko začne příliš pálit. Pro nás to znamenalo vstávání v 4:25, rychlou snídani a odjezd v 5:10 autobusem. Na místo jsme dorazili kolem osmé, zhruba šest hodin ji sestupovali (asi 250 fotek a 5,3 GB dat) a poté se okoupali v moři a dali si oběd. Následovala cesta trajektem po moři a další tentokrát zhruba čtyřhodinová cesta busem (jednoznačně nejblbější část výletu) zpět na hotel. Stihli jsme večeři, po sprše si dali jeden drink a poté jsme odpadli do komatu.

A propo musím se ještě vrátit k rohovníku a jeho plodům – svatojánskému chleba. Poté, co jsem se týden snažil z něj sehnat sladkou pomazánku pod anglickým názvem carob i řeckým keration (jak se to píše na jedněch webovkách věnovaným Krétě, dnes jsem se od paní průvodkyně dozvěděl, že místní tyto plody nazývají „charupi“. Přiznávám, že neustálé krčení rukama při shánění této pochoutky mne pomalu dovedlo k rezignaci, ale toto mi nalilo novou krev do žil. Před chvílí jsem si byl koupit cigarety v místním supermarketu (na Krétě je všechno minimálně supermarket i koloniál o pár metrech). Na otázku, zda mají i charupi, mi slečna ale odpověděla jako všechny před ní: „What is charupi?“. Ale já to nevzdávám. Příště si totiž vezmu do obchodu Kindle a slečně ukážu fotku těchto plodů. Tedy za předpokladu, že budu v příštích dnech moci chodit a nebudu odkázaný na invalidní vozík. Tak změna. Zeptal jsem se místního barmana a ten mi potvrdil název charupi. Taky mne ujistil, že o něm ví jedinou věc, že ji dávají na Krétě jen prasatům…

P.S. Zdejší internetové wifi připojení kreditového typu – 200 minut za 10 euro, mě začíná solidně srát, protože často vypadává…

P.S. 2: Zatímco mne bolí zadní část noh a kříže, chlapce postihly střevní potíže. Snad to přejde, protože zítra máme naplánovaný poslední výlet na nudapláž a v pátek ráno se vracíme zpět do ČR.

Více fotek z Kréty naleznete na adrese: http://www.facebook.com/media/set/?set=a.2017954621291.108075.1616641888&l=e98603b742