Kdepak, žádné měkké drogy, ale sluníčko. To je prevít, to on Mílovi spálil kůži…

Nebyl by to Míla, aby se hned první den nespálil. Nejzajímavější na tom je, že mám zóny, které jsem si opalovacím krémem natřel a zóny, kterým se vyhnul. To vedlo k nevyhnetulným důsledkům. Mám spálenou část nártu, červené kolečka na kolenou, pás pod a nad plavkami (poté co jsem se natřel, jsem si plavky shrnul) a ruky v podpaží. Jednoznačně nejhorší je pas, takže nosím kalhoty na půl žerdi (nezapnuté na knoflík a polozapnuté na zip). Do oblasti ramene mi zasahuje i kšanda od foťáku, takže bezbolestné není ani jeho nošení na rameni, ani batohu. Tomášek si naštěstí se mnou vyměnil šlapky, takže chůze není tak bolestná, jako první večer.

Co víc napsat o prvním dnu? Je tu až moc Čechů, některé jsou docela „homolkovské“ typy, například nyní píšu blog u baru na místním bazénu, popíjím pivo se spritem (výhoda all inclusive) a vedle mne sedí rodinka Čechů, kteří mají na stole červené hrníčky Nescafé a na stole pytlík kafe Jacobs Kronung. Ale narazili jsme včera i na jinou sortu Čechů. Dnes bohužel Ivona i Mirek odjeli, ale včera jsme po celodenním pití piva a Spritu dali míchané koktejly a pak nám místní sympatický barman nabídl svůj „killer drink“, což bylo malé pivo s malým panákem ginu. Názory na to, kolik jich večer padlo se různí. Marosh tvrdí, že čtyři, Tomáš mluví o pěti a já mám pocit, že jich bylo šest. I když se už asi pravdu nedozvíme, jisté je, že jsme se luxusně vyspali a ráno jsme měli kocovinu převelikou. Ani to nám ale nezabránilo v tom objednat si výlet do soutěsky Samaria v úterý (do té doby se mi snad spraví spálený nárt) a půjčit si auto na výlety (v plánu máme jezdit 4 dny).

Jinak z toho co jsem minule (předloni) nenapsal o Krétě, mne napadlo velké množství elektrických drátů vedených vzduchem nebo prostě podél cest a silnic normálně na zemi. Ve městech platí 50, jinde 90, ale množství zatáček a serpentin vám stejně nedovolí jezdit příliš často víc než 60 či 70 km/h. V první den, co jsme měli vypůjčené auto, jsme jeli na jih. Vykoupali jsme se v Libyjském moři (je zhruba o tři stupně studenější než to v turistických oblastech na severu Kréty) a taky jsme viděli římské hrobky u Mataly, které dodnes obývá malá komunita hippies. Ti, které jsme viděli měli dlouhé vlasy, někteří dredy a hráli si s balonem a vyráběli ručně náramky a naušnice, které přímo u moře prodávali. Mimochodem nevypadaly ty šperky vůbec zle.

Ze svého seznamu co nafotit jsem si navíc splnil dvě položky. Jednak jsme narazili na zrající fíky (tím jsem si splnil i to, ochutnat čerstvý fík přímo ze stromu) a taky na rostoucí granátová jablka. Z fotografických úkolů mi tak zbývá soutěska Samaria, zítra pojedeme na západojižní pláž Elafonisi a rád bych někde pěkně nafotil i řeckou vlajku, myslím, že to bude i nadále docela žádané téma do fotobank. Na fíky i granátové jablko jsme narazili v taverně několik kilometrů před Matalou. Jak je na Krétě obvyklé, v podnicích ne přímo u moře je jídlo o krapet levnější, ale daleko daleko kvalitnější a chutnější. Spáleniny na mém těle se pomalu stabilizují a já doufám, že brzo zvládnu nejen nosit bermudy zapnuté na knoflík, ale třeba i nosit batoh. Jinak je to tu labůžo. Mám vypnutý telefon, protože tu nemám roamingová data a kontroluji ho jen jednou za den nebo dva.

P.S. Když mi první den Ivona a Mirek říkali, že je tu jedna rodina podobná Homolkům z českých komedií, bral jsem to jako nadsázku. Nebylo to ale tak. All inclusive tu platí do 22:00 a před chvílí (21:40 – je tu o hodinu víc) tu pán naproti pronesl: „Donesu ti něco na pití, ať to do desíti vytočíme, pak je to za poplatek!“ Jinak z něj padá jedno životní moudro za druhým, leč často je toto moudro zcela zaměnitelné za sračku. Nyní se jen modlím, ať jejich třicetiletá dcera nezprovozní flashdisk. Má na něm prý Haničku Zagorovou…