Ráno v neděli jsme vstali až kolem půl desáté, kdy se začali podávat snídaně vedle našeho pokoje a cinkání příborů a talířů nás probudilo. Takto rozlámaný jsem se ovšem neprobudil pěkně dlouho. Bolelo mě vše od ramen přes záda až po kostrč. Nedávám to za vinu hotelové posteli, spíš to byla kombinace dlouhé jízdy autobusem a vytrvalostního chození po Barceloně (nevěřím, že jsme si nedali za sobotu alespoň 20 km). Po vydatné snídani jsme zašli do internetky, která byla zhruba půl kilometru od hotelu a našli si telefonní číslo na společného starého známého Kubu, který žil v Barceloně něco přes rok, brzo se bude přesouvat do Prahy a poslední měsíc byl v JARu (Jihoafrická republika). Dohodli jsme se, že spolu někam zajdeme k večeru, protože měl ještě nějakou práci a vydali jsme se na Montjuic. Z metra jsme přestoupili na lanovou dráhu alá Petřín a dojeli do cíle. Vzduch voněl velmi nevalně, ale nebývá to tu zvykem, jak jsme si mysleli. To jen před muzeem Joan Miró hořel Citroen C4. Vystáli jsme si krátkou frontu před muzeem a absolvovali prohlídku. Ne všechno z jeho díla bych ocenil, nicméně rozhodně to stálo za vstupné kolem 8 euro. Potom jsme se podívali na olympijský stadion nedaleko a k místnímu skvostu, telekomunikační věži. Následovala cesta k parku Guel, poslednímu "světskému" dílu, které stvořil Gaudí. Měla by to být jen zastávka mezi hlavním cílem cesty – Tibidabem (nebo Tibidavem katalánsky?), ale řidič tramvaje na kopec všechny čekající turisty upozornil, že televizní věž je uzavřena. A tak jsme ušetřili pár drobných a jeli k Sagrada Família, tentokrát za denního světla. Samozřejmě, že katedrála je za denního světla daleko krásnější! Obešli jsme ji z obou stran poté se vydali zpět k univerzitě, kde nás čekal Kuba. Zašli jsme na obědo-večeři di bio restaurace a já si dal kachnu s hruškovou omáčkou a poté katalánský crém, což docela dost připomíná créme bruléé. Následovaly dvě pivka v jedno z místních gay podniků blízko La Ramby a poté jsme se vrátili na hotel (bez Kuby samozřejmě, byť přiznávám, že jsem ho v první chvíli u univerzity nepoznal a považoval jej za nějakého 16ti letého hejska).

Poslední den v Barceloně jsme plánovali už jen nahlédnout do Casa Mila, což se nám povedlo a nakoupit suvenýry, což nám moc nevyšlo. Protože měl nedávno narozeniny AdaMM, který se chystá stěhovat do jiného bytu, tak jsem uvažoval o nákupu hodin ve stylu Joan Miró, bohužel jsem otálel s nákupem v neděli a tak jsme na La Rambla v pondělí ostrouhali, protože stánek s těmito věcmi tam chyběl. Zamrzelo to moc, protože jsem společně s Maroshem uvažoval o tomto dárku i pro nás. Jinak po dvou dnech a rozhovoru s Kubou jsem usoudil, že Češi a Španělé mají pár věcí společných. Ne moc často se usmívají, často jsou tak nějak přednasraní (v Katalánsku občas dělají, že nerozumí španělsky, což většinou není pravda) a samozřejmě je tu spousta důchodců, protože Španělsko stejně jako ČR vymírá (rodí se málo dětí). Po nástupu eura šla nezaměstnanost prudce nahoru a při současném stavu kolem 20ti procent tak není moc velký problém vidět přespávat bezdomovce v krytých místech u bankomatů nebo i venku. Na zpáteční cestě jsem dočetl dalšího Ludluma, tentokrát pro změnu "Moskevský vektor". Při cestě z Barcelony jsem si nejprve myslel, že se španělský řidič pokouší o euthanazii cestujících, protože teplota v autobuse byla nemalá, ale po výměně řidičů vyšlo najevo, že byla z provozu vyřazená klimatizace a osvětlení. Tento fakt se jim španělský řidič ani nenamáhal sdělit. Oprava si vyžádala daň v podobě dvou půlhodinových přestávek a tak jsme trochu nabrali zpoždění, což ale považuji za přijatelnější variantu než jet 25 hodin bez klimatizace. Čeští řidiči se naštěstí nebáli věnovat problému a vyřešilili jej. Zpoždění samozřejmě někteří nelibě nesli, ale zcela upřímně na lince, která jede po silnici přes půl Evropy 25 hodin je nějaké malé zpoždění docela pochopitelné a bookovat si další spoj, který jede půl hodiny po plánovaném příjezdu do cíle nelze nazvat jinak než lidskou blbostí. Mám Slováky fakt rád, ale ta jedna slepice, která si sedla za mně a kvokala kadencí kulometu (s oblibou užívala slova jebat, kokot a podobně) a to nejen pro to, když mluvila o neochotných řidičích. Já si na řidiče stěžovat opravdu nemohu, dělali co mohli jak klimatizací, tak se zpožděním.