V pátek jsme byli v prdeli. Teda Pardon, v pátek jsme byli v klubu Prdel na Žitné. Došli jsme zbytečně brzo, už kolem deváté, takže jsem si klub zkoumavě prohlížel. I při druhé návštěvě mi připomíná brněnské Perpetuum, jen má lepší světla v podobě LED reflektorů. Zvuk lítal kompletně do červených, alespoň do chvíle, než se k tomu postavil Myšák. DJové by se měli naučit, že když je zvuk v červených, bude kvalita zvuku o dva řády nižší. Největším utrpením pro mě bylo koukat na plazmu, na které běhalo DVD, které bylo minimálně 3 měsíce staré (upoutávky na akce od listopadu po Silvestr), 30% času bylo na projekci jen logo klubu a největším odvazem projekce bylo, když se v ní objevil pět až deset sekund sample, který se po dvě minuty opakoval. Klub Prdel má velmi solidní plakáty, ale projekce dostávají jménu klubu. Stejně tak bohužel dostává jménu klubu obsluha. Barman je neskutečně šikovný a dělá tam i show, ale co naplat, když obsluhoval minimálně do půlnoci sám samotinký? Čekání na vodku tak zabralo klidně 15-20 minut, přestože za barm byli celkově tři lidé. Dvě holky, jejichž pracovní náplní bylo sbírat sklo a otáčet lidem na stole popelníky bohužel neobsluhovali. Po nástupu DJe ReOrdera se ale klubem rozlilo sluníčko a trancové vlny ovládli parket. Jen ten bolehlav ráno byl pro mně šokézní…

Vstávalo se mi nelehce, hlavu jsem měl jak střep a jen jsem se domýšlel jak jsou na tom plíce, když jsem při dýchání "pískal". Inu zhřešil jsem a vykouřil jsem za noc skoro krabičku. Mentolové cíga v klubu neměli, takže jsem zvolil tvrdé Marlboro. Dokouřil jsem je včera a od té doby jsem si zapálil jen dvě cigarety od kamaráda. Na sobotní oběd jsme dorazili k rodičům Maroshe a výtečně jsme si pochutnali (vývar mi udělal fakt dobře). Pak jsem se seznámil s Timeou, což je taky slovenská část rodiny a vyfasovali jsme domů luxusní makovou buchtu. V neděli si šel Marosh sednout s Hope a já pro změnu s Buchťákem. Večer jsme si pustili postapokalyptický film The Road, což nám zrovna úsměv na tváři nevyčarovalo a po krátkém tělocviku jsme upadli do komatu. I když já vlastně nemohl dlouho usnout. Už je toho občas trošku moc…