Ranní vstávání v 7:00 nebylo z nejpříjemnějších, ale na stranu druhou člověk vstává s vědomím, že mu to letí o půl jedenácté z letiště a protože to nechce nijak propásnout, vyletí z postele jako střela. Já obstaral v ranní zimě suroviny pro snídani a Marosh ji připravil. Free wifi na letišti stojí za dvě věci. Za námi se posadili Angláni, kterých jsem měl plné zuby po pěti minutách (zpívali si, hlučeli, chovali se hůř jako náctiletí kreténi), naštěstí po dalších pěti zmlkli (pravděpodobně je alkohol přemohl a usnuli). Z letiště jsme jeli už ve třech, protože nás tam čekal Martin, který se vypravil do Londýna pro změnu z Irska. Free autobusem jsme dorazili na nádraží, kde jsme za necelé 4 libry koupili lístek a dojeli do St. Albans, odkud nás Zbyněk hodil domů. Tam jsme uložili hlavně kufry a protože se on vracel do práce a my už byli nadržení na Londýn, moc jsme se nezdržovali. Vyzvedli jsme na St. Pancras International – King`s Road Liborka a vyrazili do Saatchi Gallery. Najít ji nebylo lehké. Sice jsme byli vyzbrojeni mapou, nicméně pojmenovat 5 ulic za sebou "Eaton" mi příjde docela hloupoučké. Nakonec jsme přece jen galerii našli. Současné moderní umění je občas provokující, ale nejlepší část exponátů v galerii vznikla pod taktovkou korejských umělců. Výstava nazvaná "Korean Eye" byla vtipná, provokující, ale hlavně zábavná! Pak jsme zkusili najít obchůdek operátora O2, ale přišli jsme o 11 minut později než se zavíralo. Ochota otevřít po uzamčení byla stejná jako v ČR. A tak Martin svůj sen – koupit vysněného iPhonena nestihl. Sice jsme našli velký Apple store blízko Oxford street, kde si šlo iPody, iMacy a iCokoliv prohlédnout, osahat a samozřejmě i koupit, ovšem zakoupení bylo možné mimo jediné iVěci a tou byl právě iPhone. Poté jsme s Maroshem v hudebním obchodě HMV víceméně omylem narazili na autogramiádu Ozzy Osbourna. Také jsme zkusili platbu v Marks and Spencer u samoobslužných terminálů. Marně, podotýkám, protože nečipová karta mBank se opravdu na takovém místě nechytala. Poté jsme se setkali ještě s místním gayem – Haddonem v Soho. Porušil jsem místní zákon, když jsem močil v jedné temné uličce (souběžně s Martinem) a docela unavení jsme šli spát.

Sobotní vstávání odpovídalo ponocování v pátek. Vzbudili jsme se kolem desáté. Nasnídali jsme se, osprchovali jsme se, pokecali jsme, kafíčko… No vstávání bylo velmi pozvolné. Nakoupili jsme věci na oběd, přikoupili dvě bundy do deště, obdivovali obrovský výběr něčeho tak fádního jako jsou žampióny (nekecám, minimálně 8 druhů) tentokrát úspěšně zaplatili v Sansbury’s na samooblužném terminálu a zatímco jsem upravoval fotky a lozil po Facebooku, tak Libor se Zbyňkem uvařili kuře a rýži. Bylo to výborné, já a Marosh jsme umyli a otřeli nádobí a chtěli jsme vyrazit do Brightonu, protože čas se krátil. Následovalo další kafíčko, dokoukali jsme na jeden díl Doctor Who v angličtině (ten herec má jeden jediný výraz) a konečně jsme po třetí vyrazili. Jistě tak není překvapením, že sehnání iPhonu v Brightonu večer v sobotu taky nevypadalo moc nadějně, nicméně nakonec se to v jednom velkém centru Martinovi povedlo. Zářil jak sluníčko a už ho nepustil z ruky. Následovalo kecání v zimě na zahradě s Voříškem, Lucií, Pavlem, Braňem a dalšími. Prvních 15 minut jsem trpěl a děsil se toho, že to bude nudné a nezábavné po zbytek večera. Protože jsem začínal prvním pivem, byla to nepěkná představa. Naštěstí se to brzo změnilo a všichni si snad užili příjemný večer. Spalo se u Voříška a jedna noc se na místním gauči zvládnout dala, ale Maroshek vypadal víc dolámaně než já. Původní (lehce rozšířená) verze hry "sex" nakonec nevyšla a proběhla jen klasická verze a to ještě v ústním podání (díkybohu jsme nikoho nevzbudili).

V neděli jsme vstávali velmi těžce. Nakonec se nám to ale povedlo. Snídani, která by se měla nazývati spíše obědem byla v jedné z brightonských hospůdek. Místní staff byl ovšem neuvěřitelný – markování šesti lidí mu zabralo asi 20 minut a dvě minuty poté, co slečna domarkovala posledního už prvnímu nesla jídlo (podotýkám, že to nebyl fast food). Ono to vůbec s místním personálem je často bídnější než s tím českým. Večer jsme například večeři v místním gay bar grilu a ačkoliv byl lokál poloprázdný, nikoho použité skleničky a talíře u prázdných stolů nevzrušovaly. Nás tedy ano! Ale to už opět tak trochu předbíhám, protože vyprávím teprve o obědě. Takže já si dal garlic bread a smažené žampiony. Zatímco žampiony byly naprosto skvělé (asi nej jaké jsem kdy jedl), tak u garlic bread jsem měl pocit, že místní kuchař je z Čech (což údajně opravdu byl) a nikdo mu nevysvětlil, že garlic bread opravdu nevypadá jako bílá, lehce teplá a tvrdá bageta s máslem a plátky česneku. Poté následovala procházka, chození po nákupech, i když šlo spíše o očumování, neb moc pěkných věcí jsme na našich toulkách nenašli, koukání po obchůdcích, již zmíněná večeře a malá procházka na Brighton Pier, což je místní pouť umístněná na molo v moři. Trosky původního Brighton Pieru jsou vzdálené asi půl kilometru od nového. Dvakrát vyhořel a nyní u Brightonu ční jeho ohořelé železné torzo. So said and sexy… Večer jsme se rozloučili s klukama, ukázali si navzájem fotky a před půlnocí jsme se rozjeli směrem do Londýna. Voříšek i Libor tak zůstali v Brightonu a ke Zbyňkovi jsme pokračovali ve čtyřech.