V neděli měl Marosh narozky. Nasnídali jsme se, po hrátkách v posteli se přesunuli do kuchyně a zde jsme tvořili oběd (polévku ljustanku jsme od maminky vyfasovali, takže jsme měli tvorbu ulehčenou). Nakonec jsme se rozhodli, že spotřebujeme patizon, na který znal Marosh skvělý recept – patizonové placičky. S jarní cibulkou a bramborem to byla ňamka, byť by nás asi pan Polreich za použití kečupu ukřižoval. Potom jsme šli nakoupit, aby bylo čím pohostit Pepíka, Robina, Tomáše a Tarase. Udělal jsem tři talíře jednohubek a musím říct, že posezení s klukama bylo naprosto skvělé a zábavné a to přesto, že jsem Tarase viděl poprvé a mluvilo se docela dlouho i izraelsko-palestinském konfliktu. Každopádně Taras, jehož národnost je ukrajinská, značně redefinoval můj pohled na Ukrajince, protože to je pěti jazyky mluvící kluk, který má v hlavě tolik, že jsem občas raději mlčel :). Spát jsme šli něco před druhou a byli jsme pěkně opilí.

To se samozřejmě projevilo i na naší ranní čilosti. Marosh samozřejmě vzhledem ke svojí nízké váze tyhle pitky snáší o poznání hůř, než já. V pondělí byl státní svátek a na tento den jsme si naplánovali výlet na Říp s Kačkou a Jimem. Nepatřím mezi oddané vlastence, byť je nutné uznat, že se v naší zemi (a to i oproti USA a EU) dá docela dost dobře volně žít a dýchat. Na Řípu jsem nikdy nebyl a protože v pondělí bylo velmi příjemně, byl to rozhodně moc pěkný výlet. Odpoledne jsme se otočili v Bontonlandu, kde si Marosh koupil DVD Tiny Turner (tedy on to byl defakto dárek od Tomáše a Tarase). Záznam živého vystoupení této 69ti leté rockové babičky je naprosto strhující. Nejenže vypadá o dvacet až třicet let mladší, ona pořád všechny ty svoje hity uzpívá! Večer Marosh odešel na schůzku s kamarádem a já se vydal zpět směr Brno. Student Agency nezklamalo. Ještě pět minut po osmé stál na nástupišti autobus "Posila 1 19:30" a můj spoj měl asi 20 minut zpoždění. Nakonec odjížděl z jiného stanoviště, než 21 či 22, kam mě nasměroval pán u okýnka. Trošku chaos, ale hlavní je, že jsem se do Brna dostal…

Už jsem skoro myslel, že pěšky dorazím až domů, protože mi poslední tramvaj díky zpoždění autobusu ujela o dvě minuty, ale zastávku před domovem na Jugoslavské jsem potkal Chleba. Ten se mě zeptal, kde je Adamm, což jsem zprvu nechápal, ale vzápětí mi vysvětlil, že Adamm šel vybrat do bankomatu. koukli jsme se okolo sebe a viděli Adamma na druhé straně silnice. Dal jsem si s nimi tedy víno a zašli jsme do bytu Turba a Evy na Bratislavské. Domů jsem se tak dostal až dnes kolem půl druhé.